Jdi na obsah Jdi na menu
 


Tituly papeže

 

Papežský úřad je od samého svého vzniku až do dnešních dnů provázen a zdoben řadou zvláštních symbolů, ceremoniálních zvyklostí a odznaků, které vzbuzují zájem křesťanů i nekřesťanů.

Papež – řecky papas, lat. papa = otec, do 2. století oslovení mnichů, kněží a biskupů, na východě od 3. století titul pro alexandrijského patriarchu, na západě pro římského biskupa. Od 5. – 6. století je titul papež neoficiálním titulem pouze pro římského biskupa. Samotné označení papež je nejběžnějším titulem Kristova náměstka a nástupců sv. Petra. Jde o zdrobnělinu slova „otec“ (pater), jež je tradičním označením duchovních už od počátků Církve. Do češtiny by slovo papa bylo možné přeložit jako „tatínek“. To naznačuje, jak blízký a srdečný vztah měli křesťané prvních staletí k římskému biskupovi.

Oficiální výraz je Romanus episcopus – Maximus Pontifex = římský biskup – nejvyšší Velekněz (pontifex = stavitel mostů, v křesťanské terminologii stavitel mostů mezi lidmi a Bohem). Oficiální seznam papežů se nazývá Annuario Pontificio (první seznam papežů sestavil v roce 180 sv. biskup Ireneus – Irenej). Jiné seznamy papežů se liší podle různých kronikářů a dějepisců. Liší se i překlady papežských titulů.

Papežská titulatura

Jednou z nejzajímavějších částí papežské reprezentace je titulatura, která odráží jak historický vývoj papežství, tak různé aspekty postavení a pravomoci papeže. 

Tituly papežů vznikaly během středověku a nový titul se přidával k používaným titulům.

 

Celá titulatura papeže zní:

Římský biskup (Romanus episcopus), nejvyšší Velekněz všeobecné (katolické) Církve (Pontifex Maximus Ecclesiae catholicae, od r. 379), náměstek (zástupce) Ježíše Krista (vicarius Iesu Christi, od r. 495), nástupce knížete apoštolů (Succesor Principis Apostolorum), primas Itálie (Primasius Italiae), arcibiskup – metropolita církevní římské provincie (Archiepiscopus et metropolites ecclesiasicae proviciae Romanae), Suverén státu Vatikán (Suverenus Status Vaticanus), služebník Božích služebníků (sluha sluhů Božích) (Servus servorum Dei, (595).

Na listinách, které papež píše, používá pouze titul Služebník Božích služebníků (od 1. 1. 595)

Oficiální titul papeže je Romanus episcopus – Maximus Pontifex, Succesor Principis Apostolorum, Vicarius Christi

- Jeho Svatost. Tento titul souvisí s oslovením papeže Vaše Svatosti (Tvoje Svatosti). Neoficiální titul Vaše Svatosti, nebo Svatý Otče, se používá při oslovení papeže k vyjádření úcty a vztahuje se pouze na papežský (svatý) úřad, ne na papežovu osobu.

- Biskup římský (Episcopus Romanus), titul odkazující na základní postavení papeže jako představeného římské církevní obce, který se už v prvním století křesťanských dějin těšil mimořádné autoritě i v ostatních obcích a byl respektován jako arbiter jejich vnitřních sporů. (Dokladů tohoto mimořádného postavení římského biskupa je více, patrně nejzřetelněji to však vyplývá z listu papeže Klimenta I. z r. 96).

- Nejvyšší velekněz (Pontifex Maximus), toto označení je antického původu. V doslovném překladu „nejvyšší mostař“, budovatel nebo správce mostu. Papež jako budovatel mostu mezi tímto a duchovním světem. Ve starém Římě titul zprvu používal nejvýše postavený pohanský kněz, posléze se tento náboženský „úřad“ stal spíše čestným titulem, jenž byl udělován úctyhodným osobnostem ze světa politiky a veřejného života vůbec. Když se ve čtvrtém století stalo křesťanství uznávaným a nejrozšířenějším náboženstvím v Římě, přešel tento tradiční čestný titul na římského biskupa. Doba jeho působení v úřadě se pak označovala jako pontificat a pro odznaky jeho úřadu (prsten, mitra, berla aj.) se vžilo označení pontificalia. To se z Říma rozšířilo i do jiných církevních obcí na Západě a dodnes se tento výraz používá pro součásti liturgického oděvu biskupů.

- Náměstek Kristův (Vicarius Christi), též Náměstek sv. Petra či Vikář Apoštolského stolce. Všechna tato označení poukazují na kontinuitu papežského úřadu, od jeho zřízení Kristovými slovy k apoštolu Petrovi: „Ty jsi skála a na té skále vzdělám svou Církev“ (Mat 16, 18), až do dnešních dnů.

- Nástupce prvního z apoštolů (Successor principis apostolorum), také tento titul ukazuje na kontinuitu papežské služby.

- Primas Itálie (Primas Italiae), první a hlavní biskup v Itálii.

- Arcibiskup a metropolita římské církevní provincie (Archiepiscopus et metropolitanus provincie ecclesiasticae Romanae), titul připomíná vztah římského biskupa k jeho domovské „diecézi“. To není žádnou překážkou (kontradikcí-protitvrzením) k univerzálnímu poslání papeže, ale další připomínkou, že papežský primát je odvozen právě z úřadu biskupa římského.

Suverén státu Vatikán (Suverenus Status Vaticanus), tento titul vyjadřuje postavení papeže také jako hlavy suverénního státu. Papežská autorita se opírá, mimo duchovních zdrojů, také o pozemskou vládu papeže, jako nezávislého panovníka. V roce 1929 uznala Itálie existenci nepatrného, ale suverenního Vatikánského městského státu (oficiální název), který se nachází na části území města Říma. Vatikán je volenou monarchií a v jejím čele stojí panující papež.

Služebník služebníků Božích (Servus Servorum Dei), je nejkrásnějším papežským titulem a výstižně vyjadřuje důvtip, vznešenost i pokoru, které by měly k úřadu sv. Petra patřit. Vznikl během pontifikátu svatého papeže Řehoře I. Velikého (590–604). Tehdy si konstantinopolský patriarcha usurpoval titul „Ekumenický biskup“, ve snaze uchvátit alespoň symbolicky část autority svatopetrského stolce. Papež Řehoř oznámil 1. 1. 595 zavedení nového titulu. Místo slavnostního zdůraznění papežského primátu však tímto novým titulem bylo právě označení Služebník sluhů Božích, čímž papež dal svému spolubratrovi morální poučení.

- Hlava všeobecné Církve (Caput Universalis Ecclesiae), tento titul výslovně zdůrazňuje primát a jurisdikci papežského úřadu nad ostatními biskupskými stolci.

- Kníže městského státu Vatikán (Princeps sui iuris civitatis Vaticanae), tento titul vyjadřuje postavení papeže také jako hlavy suverénního státu. Papežové prakticky již od sklonku antiky disponovali jistými pozemky, ze kterých se ve středověku stalo značně rozlehlé území Církevního státu (tzv. Dědictví sv. Petra). Papežská autorita se tak opírala, mimo duchovních zdrojů, také o pozemskou vládu papeže, jako nezávislého panovníka. Církevní stát zanikl v sedmdesátých letech 19. století v době revoluce Garibaldiho a jeho území se stalo součástí nově vzniklého Italského království. Postavení papežského stolce v mezinárodní politice bylo velmi nejasné až do roku 1929, kdy Itálie uznala existenci nepatrného, ale suverenního Vatikánského městského státu (oficiální název), který se nachází na části území města Říma. Vatikán je volenou monarchií a v jejím čele stojí panující papež.

 

Nepoužívané a zrušené tituly:

Vicarius (3. st.) Petri (5. st.)

Vicarius apostolicae sedis (používali někteří papežové)

Vicarius Petri et Pauli (používali někteří papežové)

Vicarius Dei (pouze pp. Inocenc IV. 1243-1254)

Papa urbis Romae – papež města Říma (4. - 5. st.)

Papa urbis aeternae – papež věčného města (4. - 5. st.)

Episcopus ecclesiae catholicae urbis Romae – biskup církve všeobecné (katolické) města Říma (od starověku pro biskupy a papeže s dodatkem města. V roce 1963 pp. Pavel VI. dodatek města odstranil).

Princeps sui iuris civitatis Vaticanae – kníže právního městského státu Vatikánu

Succesor Petri – nástupce Petra. Titul změnil pp. Pavel VI. na současné znění: Nástupce knížete apoštolů (Succesor principis apostolorum)

Caput Universalis Ecclesiae – hlava jediné církve

Caput Sancta Sedes – hlava Svatého Stolce (Svaté Stolice).

Hlava všeobecné Církve (Caput Universalis Ecclesiae), tento titul výslovně zdůrazňuje primát a jurisdikci papežského úřadu nad ostatními biskupskými stolci.

Kníže městského státu Vatikán (Princeps sui iuris civitatis Vaticanae), tento titul vyjadřuje postavení papeže také jako hlavy suverénního státu. Papežové prakticky již od sklonku antiky disponovali jistými pozemky, ze kterých se ve středověku stalo značně rozlehlé území Církevního státu (tzv. Dědictví sv. Petra). Papežská autorita se tak opírala, mimo duchovních zdrojů, také o pozemskou vládu papeže, jako nezávislého panovníka. Církevní stát zanikl v sedmdesátých letech 19. století v době revoluce Garibaldiho a jeho území se stalo součástí nově vzniklého Italského království. Postavení papežského stolce v mezinárodní politice bylo velmi nejasné až do roku 1929, kdy Itálie uznala existenci nepatrného, ale suverenního Vatikánského městského státu (oficiální název), který se nachází na části území města Říma. Vatikán je volenou monarchií a v jejím čele stojí panující papež.

Patriarcha Occidens – patriarcha Západu (přidáno v roce 1870 „Západu“, v r. 2008 ho zrušil 266. papež Benedikt XVI. pro zlepšení vztahů s pravoslavnou církví). Tímto titulem se připomíná dávná přináležitost římského biskupa k pětici starověkých křesťanských patriarchátů, jež byly centry duchovního rozvoje Církve prvních staletí (Řím, Konstantinopol, Alexandrie, Antiochie a Jeruzalém).

- Titul patriarcha náleží ještě biskupům v Konstantinopoli (Byzanc), Alexandrii (Egypt), Antiochii (Sýrie) a Jeruzalému. Později tento titul dostaly další diecéze: Benátky (přenesen z Grado 1451 a z Aquileje 1751), v Lisabonu je od 1716, Goa v Indii 1886.

   Latinské patriarcháty v Antiochii, Konstantinopoli a Alexandrii byly zrušeny v roce 1964, kdy došlo k vzájemnému uznání papeže Pavla VI. a cařihradského patriarchy Athenagora. Titul a pravomoci zůstaly pravoslavným patriarchátům. 

   Zvláštností je znak lisabonského patriarchy, který má nad znakem tiáru, protože v dobách ohrožení muslimy vzal lisabonské biskupství pod ochranu papež. Ve 14. století bylo biskupství povýšeno na arcibiskupství.

   Každé arcibiskupství je automaticky pod papežskou ochranou a proto nemusí mít ve znaku jeho symbol. Arcibiskupové Lisabonu "zapomněli" ze znaku tiáru odložit.

Mimo svou arcidiecézi používá patriarcha Lisabonu znak bez tiáry.

 

 

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA