CÍRKEVNÍ ROK (stručně)
V církevním roce se pro určitou dobu nebo svátek používají tyto barvy: Bílá, červená, fialová, zelená.
Bílá – symbol čistoty a nevinnosti: svátky Ježíše Krista (Narození, Vzkříšení a další), svátky Panny Marie a světců nemučedníků.
Červená – symbol ohně a krve: Květná neděle (týden před Velikonocemi), Velký pátek (den Ježíšovy smrti), Seslání Ducha Svatého (50 dní po Velikonocích), svátky mučedníků.
Zelená – symbol naděje: I. a II. mezidobí, jako období přípravy na důležité doby v roce (advent a půst), I. mezidobí je po Vánocích do postu, II. mezidobí začíná po Velikonocích do adventu.
Fialová – symbol kajícnosti – pokání, duchovní obnovy, obrácení a smutku: Advent (4 neděle před Vánocemi), postní doba (40 dní před Velikonocemi), pohřby (černá barva se z rozhodnutí 2. vatikánského koncilu nepoužívá od r. 1969)
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Advent – latinsky adventus = příchod (Ježíše Krista). Je to pohyblivé období v roce. Trvá 4 neděle (ne 4 týdny) před Vánocemi (25. prosinec), začíná mezi 27.11. (je-li 24.12. v sobotu) a 3.12. (když je 24.12. v neděli). První zmínky o adventu se objevují v jižní Galii (Francie) a ve Španělsku ve 4. století, ve 13. století se stal advent počátkem církevního (liturgického) roku.
Adventní mše svaté se nazývají Roráty (lat. rorate coeli = rosu dejte nebesa), podle verše z Bible: „Rorate caeli desuper et nubes pluant justum, aperiatur terra et germinet Salvatorem.“. (Rosu dejte, nebesa, shůry, právo ať se vyleje jako déšť z oblaků, ať se otevře země a zplodí Spasitele./podle proroka Izajáše 45, 8./
V adventní době se používá fialová barva, jako symbol duchovní obnovy a vážnosti. Fialová barva bývala pro lidi na venkově velkou vzácností a tak ji nahrazovali modrou nebo tmavě červenou.
Čtyři adventní neděle symbolizují 4000 let čekání na Vykupitele (Zachránce) ve Starém Zákoně a čtyři příchody Ježíše Krista:
první příchod jako člověka narozeného v Betlémě,
druhý příchod, kdy při mši ve svatém přijímání přichází duchovně do duše člověka,
třetí příchod, kdy přichází duchovně při smrti člověka,
čtvrtý příchod bude v poslední soudný den na konci světa.
Tyto symboly připomíná adventní věnec se čtyřmi svícemi. Adventní věnec je kruh (symbol věčnosti a společenství Boha s lidmi) ze zelených jehličnatých větviček (symbol života), ovázaných fialovou stuhou, na věnci čtyři bílé nebo fialové (z nouze červené nebo modré) svíce uspořádané do kříže tak, aby každá svíce byla na jednu světovou stranu (symbol Krista jako světla světa). Každou neděli se zapaluje další jedna svíce. Na Štědrý den svítí čtyři svíce a připomínají příchod (advent) božího Světla pro lidi, kterým je Ježíš Kristus.
Adventní věnec pochází z Německa a vytvořil ho v r. 1839 evangelický pastor Johann Heinrich (Jan Jindřich) Wichern z Hamburku. Ten založil sirotčinec a nazval ho „Drsný dům“. Na základě neustálých otázek dětí, kolik dní zbývá do Vánoc, zhotovil na konci listopadu 1839 velký kruh s 24 svícemi a ten zavěsil od stropu. Od 1. prosince byla na každý den do Štědrého dne jedna svíčka. O rok později změnil počet na čtyři svíce do kříže.
Adventní kalendář vymyslela jedna maminka v německém Mnichově, když se jí malý syn ptal, kdy už budou Vánoce. Ve své dospělosti nechal kalendář vytisknout v Mnichově v r. 1908. Kalendář byl původně válec z tvrdého papíru, s 24 okénky, která se otvírala v příslušný den. Nahoře byly vystříhány hradby a uprostřed stála rozsvícená svíce. Jak se okénka postupně otvírala, přibývalo v místnosti světlo, později se v okénkách začaly objevovat obrázky, které byly nahrazeny sladkými mlsky a ve 20. století čokoládou.
Jmelí – stálezelená rostlina byla součástí pohanských obřadů. Jmelí mělo chránit před zlými duchy. U Keltů a Slovanů bylo symbolem života, štěstí a ochranným talismanem. Zvyk políbení pro štěstí pod větvičkou jmelí pochází z Anglie. Irové upevňovali jmelí nad vchodem, které zvalo poutníky ke stolu. Větvička jmelí zavěšená nad stolem měla zaručit bohatou úrodu.
Koleda: latinsky. calenda = 1. den v měsíci, z tohoto slova vznikl název kalendář:
3.12. vigilie. Večer před svátkem svaté Barbory chodily ve dvojici nebo ve trojici po vesnici „Barborky“, bíle oděné postavy, které rozdávaly jablka a ořechy. Nepořádným hospodyním vymetaly kamna. Později si děti dávaly za okno obuv nebo ponožku, kam jim v noci „sv. Barbora“ něco nadělila, ale protože nebyly celý rok úplně hodné, objevilo se mezi sladkými dárky také kus dřeva, uhlí nebo shnilá brambora.
4.12. na svátek svaté Barbory si svobodné dívky utrhly větvičku z třešně nebo zlatého deště a dávaly ji do vázy. Jestliže vykvetla na Štědrý den, měly se do roka vdát.
5.12. vigilie. Večer před svátkem sv. Mikuláše, chodí postava „biskupa Mikuláše“ s čertem a andělem. Rozdává dětem malé dárky. Anděl symbolizuje dobro, radost a pohodu z nebe, čert je symbolem zla a u hodných dětí bývá zaháněn andělem nebo Mikulášem do pozadí.
12.12. vigilie. V předvečer svátku svaté Lucie chodily bíle ustrojené „Lucky“ a kontrolovaly jestli nemá hospodyně na druhý den nachystáno na praní nebo na předení. V ten den se nesmělo prát a příst. Obdarovávala hodné děti a zlobivým dala metlou.
13.12. den svaté Lucie byl podle juliánského kalendáře (ve středověku o 9 dní později) dnem slunovratu a z té doby pochází pranostika, že „Lucie noci upije, ale dne nepřidá. ”
Vánočka je zmíněna v zápisu benediktina Jana z Holešovic, který žil za Václava IV. Tehdejší název byl „húsce“ . 6 tovaryšů pražského pekařského cechu na Štědrý den ráno neslo nejvyššímu purkrabímu na Hrad dlouhou vánočku s hrozinkami a mandlemi.
Štědrý den 24.12. Svůj název dostal proto, že Bůh byl štědrý k lidem a dal jim svého Syna jako největší dar. Proto si lidé dělali radost, začali být štědří k sobě. U betléma, později u stromečku, nacházeli dárky „od Ježíška“. Nejdříve to bývaly drobné dárky, nebo potřebné věci.
Koncem 20. století se vytratil pravý smysl Vánoc a lidé začaly dávat drahé dary, které přesahovaly i jejich finanční možnosti. Nadělování dárků se ujalo v protestantském Německu, kde Dítě Kristus (Christkind) měl nahradit sv. Mikuláše. Tento zvyk prosazoval Martin Luther.
Štědrý den 24.12. je posledním dnem adventu, není to první den Vánoc, jak je to omylem považováno. Tento omyl vznikl tím, že ve starověku nezačínal nový den o půlnoci (00.00), ale kolem šesté hodiny večerní.
Štědrý večer je vigilií Narození Páně – Vánoc začínaly v jejich předvečer (= vigilie) štědrou (bohatou) večeří. Příprava bohaté – štědré večeře, hojnost jídla. Do r. 1965 to byl církevní postní den. Večeře začínala modlitbou.
Tento den má nejvíc tradic a pověr z celého roku. Štědrovečerní noc se lidem jevila jako tajemná a kouzelná, dělili se o jídlo s pocestnými a se zvířaty. Po večeři odcházeli lidé na půlnoční vánoční mši, která nezačínala na konci Štědrého dne (24.00), ale na začátku nového dne 25. prosince (00.00).
Půlnoční mše se jako sváteční bohoslužba objevuje v dějinách poprvé veřejně v r. 336 s názvem Adventus Divi Domini Iesu Christi = příchod Božího Pána Ježíše Krista.
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Vánoce – zkomolený název ze staré němčiny Weihnachten, weit nacht = světit noc – široká (velká, svatá noc), s va tá noc. Symbol vánoční doby je bílá barva.
Vánoční doba začíná zasvěceným svátkem slavností Narození Páně, Hod Boží vánoční (25.12.) a končí 1. neděli po Zjevení Páně svátkem Křtu Páně (když je 6. 1. v neděli, končí vánoční doba 13. 1., je – li 6. 1. v sobotu, svátek Křtu Páně je 7. 1. Do v r. 1965 končila vánoční doba svátkem Uvedení Páně do chrámu – Očišťování Panny Marie – Hromnice 2. února).
Na Hod Boží vánoční jsou slouženy tři bohoslužby: 1. půlnoční – andělská, 2. jitřní (ranní) – pastýřská, 3. denní – slavná, královská, velká.
Událost Ježíšova narození připomíná stavění betléma (Betlém, Bet lechem = dům chleba) = podle jména města v Palestině (Izraeli), nebo také jesliček, jesličky = jesle, do kterých byl Ježíš položen po svém narození. Ježíšovo narození předpověděli proroci ve Starém Zákoně.
V Lukášově evangeliu je napsáno, že Josef a Marie šli do Betléma, aby se podle nařízení císaře Augusta (Gaius Iulius Caesar Octavianus Augustus) dostavili do města, na místo, kde se narodil jejich předek král David, protože pocházeli z jeho rodu. Podle tradice se Ježíš narodil v noci a byl položen do jeslí. Tato tradice se opírá o citát v knize Moudrosti (Mdr 18, 14-15): "Když totiž všude zavládlo hluboké mlčení a noc byla v polovině své cesty, Tvé Všemohoucí Slovo se náhle sneslo z královského trůnu na nebesích."
V prvních třech stoletích Církev spojila oslavy narození Ježíše s pohanským kultem zrození Slunce nepřemožitelného (dies natalis Solis Invicti) – zimní slunovrat 25.12. jak nařídil císař Aurelián (Lucius Domitius Aurelianus Gothicus Maximus) z r. 274 po Kr., kdy pohané oslavovali svátky slunce a pronásledovaní křesťané nebyli nápadní ve svých oslavách Narození Nepřemožitelného Slunce spravedlnosti Ježíše Krista. Nejstarším písemným dokladem o slavení Narození Páně v Římě je zápis z r. 354 v římském chronografu (Chronographus Romanus) od Dionisia Philocala. V letech 424 – 458 byl jeruzalémským patriarchou Juvenal a za něho byl svátek poprvé slaven v Jeruzalémě.
V novověku v 17. – 20. století datovali badatelé Ježíšovo narození na tyto dny: 28. 3., 20. 4., 20. 5., 22.10.
V roce 1958 židovský profesor Shemarjahu Talmon z Hebrejské univerzity v Jeruzalémě vypočítal z Kumránských svitků o kněžské službě rozpis služby kněze Zachariáše, otce sv. Jana Křtitele. Konec jeho služby byl 23.9., kdy byl počat sv. Jan Křtitel, který se skutečně narodil 24.6. Ježíš se narodil 25.12.
V 6. století uvedl mnich opat Dionysius Exiguus (lat. = Nepatrný) rok narození Krista 752 p. U. c. (= po založení Města), to je rok 1 po Kr. Král Herodes, který malému Ježíši usiloval o život, zemřel v r. 754 po založení Říma, to je asi 2-3 roky po Kr.
Mnich Dionýs nazval rok 752 a. U. c. rokem 1. po narození Krista.
Datum narození Krista 25.12. roku 1 vypočítal v roce 1945 český chronolog a kněz P. Jan Pouč (1874-1962). Výzkumy a výpočty uvedl v knize "Náš letopočet" (1946-1955). Kniha "Náš letopočet" byla vydána až v roce 2005. P. Jan Pouč napsal, že rok smrti krále Heroda 4. př. Kr. mylně určil německý protestantský teolog Emil Schürer (1844-1910) a od Schürerera to opisovali další autoři.
Betlém – hebr.: dům chleba, arab.: Beit Lahm – dům masa. 8 km od Jeruzaléma. V římské době strategické místo, protože kontroloval silnici do Massady. Nad místem Ježíšova narození byl postaven císařem Hardiánem chrám boha Adonise. V roce 339 císař sv. Konstantin dal Adonisův chrám zbořit a postavit nový chrám Narození Páně.
Při povstání Samařanů byl zbořen v roce 529, ale v roce 540 znovu vystavěn císařem Justiniánem podle původních plánů. 25.12.1100 zde byl korunován první jeruzalémský král Balduin I. Betlém zvolil proto, aby si zlatou korunu nedal v chrámě Božího hrobu, kde měl Kristus korunu z trní. 1118 zde byl korunován jeho syn Balduin II. V roce 1670 byl chrám rekonstruován pravoslavnými mnichy.
V roce 1717 byla katolickými kněžími vsazena do podlahy v jeskyni Narození čtrnácticípá hvězda s latinským nápisem. V roce 1847 hvězdu ukradl zloděj, ale byla nahrazena novou stejnou hvězdou. 15 lamp v jeskyni symbolizuje 3 křesťanské církve, které se podílejí na provozu chrámu. Narození Páně slaví katolíci 25.12., pravoslavní 6. 1., arménská církev 18. 1.
Betlémská jeskyně 12 x 3 metry. Nad ní stojí chrám Zrození (Narození Páně), postavený v r. 330 císařem Konstantinem I. Velikým, místo Kristova narození označuje stříbrná hvězda s latinským nápisem: „Hic de Virgine Maria Jesus Christus natus est“= „zde z Marie Panny Ježíš Kristus narozen je“.
Betlém – symbol Vánoc. Ježíš se narodil v jeskyni, která sloužila pastýřům jako chlév pro ovce a dobytek, proto se v betlémech zobrazují ovce. Vůl a osel se u jeslí znázorňovali podle citátu proroka Izaiáše (Iz 1, 3.): „Zná vůl svého hospodáře a osel jesle svého pána, mne však Izrael nezná, můj lid je nechápavý, říká Hospodin Bůh.“
Reliéfy s vyobrazením Narození Páně se objevovaly v Římě už ve 4. století. Poprvé podle tradice oslavil Narození Páně „betlémem“ sv. František z Asissi ve 13. století. Ten za městem Greccia přivedl ovce, osla a vola, do jeskyně k připravenému oltáři, na kterém byla sloužena půlnoční mše svatá.
Betlémy nebo jesličky se rozšířily v průběhu 16. století zásluhou Jezuitského řádu. U nás byly poprvé postaveny o Vánocích 1562 v pražském Klementinu. Nejstarší dochované kostelní jesle jsou v Kostelci nad Labem ze 17. století a druhé jesle s 18 postavami v životní velikosti jsou z r. 1780 v Praze v kapucínském kostele Panny Marie Andělské u Lorety v Praze. Velký kamenný betlém byl vytesán M. B. Braunem v letech 1717 – 1732, v lese mezi Žírčí a Kuksem.
Český Betlém si lidé u nás přizpůsobili do našeho prostředí, sníh, jehličnaté lesy, vedle pastýřů typické české postavy a podobně. Největším lidovým betlémem u nás je Třebechovický betlém vytvořený Josefem Proboštem a Josefem Kapuciánem v 19. století v Třebechovicích pod Orebem. Dílo vytvářeli 40 let a zachytili v něm nejen Ježíšovo narození, ale i další události z jeho života, zakončené ukřižováním a vzkříšením. Mimo události Nového Zákona zde Probošt znázornil sousedy a různé činnosti v Třebechovicích a v Hradeckém kraji.
V Římě na Kapitolu stojí chrám s názvem Santa Maria in Aracoeli (Panna Maria na Oltáři nebes). Podle byzantské legendy z 5. století navštívil císař Augustus tiburtinskou Sibylu v Římě, která mu řekla: „Na rozkaz Nejvyššího Boha přijde z nebe dítě, které porodí Neposkvrněná Panna a usadí se na tomto místě. Bude nepřítelem našich oltářů a chrámů. Při této věštbě viděl Augustus zjevení ženy s dítětem a na tom místě dal postavit pohanský chrám Aracoeli (oltář nebes). Chrám dala ve 4. století přestavět sv. Helena, zasvětila ho Panně Marii (Santa Maria in Aracoeli=Panna Maria na Oltáři nebes) a v tomto chrámu byla pohřbena.
Vánoční přání v některých jazycích: Veselé Vánoce
Radostné vianočné sviatky (slovensky), Christos rodivsja (ukrajinsky a rusky), Chestita koleda (bulharsky), Boas Festas (portugalsky), Wiesolych sviat (polsky), Rožden Božič (chorvatsky), Gajan Kristnaskon (esperanto), Hyvaa Joulua (finsky).
Stromeček, stromek – mladší symbol Vánoc, původem burgundský pohanský zvyk. Burgunďané u zelené jedle života slavili slunovrat. V 6. století použil tento zvyk mnich sv. Kolumbán, aby jim ukázal symbol křesťanského života – Krista. V r. 1561 se rozšířil z Francie do Německa, kde byla jedle poprvé veřejně postavena na náměstí v Lipsku v r. 1765.
Původně vyřezaný obrys ze zeleně natřených prken nebo z kartonu, zelený, neopadaný = symbol života, opadané listnaté stromy se považovaly za odumřelé, později se stromek začal zdobit jablky, ořechy a dalšími věcmi, které se daly v zimě uchovat.
Poprvé byl u nás postaven strom (smrk) v r. 1812 v Praze, v rodině ředitele Stavovského divadla Jana Karla Liebicha. Ten se během roku dostal do finanční tísně a jeho přátelé mu dali na Štědrý den pod stromeček podivné dárky. Dostal směnky, které vykoupili od lichvářů. Tím se rozšířil zvyk dávání bohatších dárků.
Na venkově se stavění stromečku šířilo pomaleji než v městských bohatých rodinách, ještě před 1. světovou válkou bylo mnoho rodin, které neměly vánoční stromeček.
První vánoční strom na veřejném prostranství nechal v r. 1924 postavit spisovatel Rudolf Těsnohlídek na náměstí Svobody v Brně, inspirován v dánské Kodani, kde po 1. světové válce vybírali peníze na sirotky. Těsnohlídek uspořádal veřejnou sbírku na stavbu Dětského domova, na tuto myšlenku přišel, když před Vánocemi 1924 našel v lese odloženou holčičku. Na Svatopetrském náměstí nechal poprvé postavit strom 265. papež Jan Pavel II. v r. 1982.
V roce 1644 zakázal slavit Vánoce jako papežskou pověru Oliwer Cromwell. protože se lidé bouřili, musel zákaz stáhnout Parlament. 1918 byly Vánoce zakázány v Rusku a nařízeno slavení Nového roku, vánoční stromek – jolku (jedličku) a dárky přinášel děduška Moroz (děda Mráz), jako obdoba amerického Santa Klause (sv. Mikuláš).
Koleda na sv. Štěpána 26.12. Chudí dostávali z vánočních přebytků bohatých.
Betlémská hvězda – Mágové četli z hvězd budoucnost a znali židovská proroctví Bileáma o Velikém Králi, a o tom, že až se narodí z panny „vyjde hvězda z Jakuba (Izraele) a povstane žezlo z Izraele (4. M /Nu/ 24,17.)“. V jejich době se na obloze objevila v souhvězdí Ryb veliká hvězda (konjukce Jupitera se Saturnem).
Jupiter byl považován za hvězdu velkého Krále, Saturn za hvězdu Židů, Ryby symbolizovali Izrael. Z toho vyčetli, že se narodil v Izraeli židovský král. Termín hvězda se ve starověku používal pro všechna nebeská tělesa.
První, kdo přišel s tím,, že betlémská hvězda nebyla kometa, byl Jan Kepler (1571 – 1630). V r. 1603 si v Praze všiml nápadného sblížení planet Jupitera a Saturna. Spočítal, jestli už dříve nedošlo k podobnému sblížení. Výpočtem zjistil, že se tak stalo v r. 7 před Kristem dokonce 3 x: koncem května i září a začátkem prosince, jestliže v květnu vyšli, koncem roku přišli do Izraele.
Nad jesličkami se od 14. století znázorňuje kometa (v 18. století nazvána Halleyova). Tu v r. 1301 pozoroval italský malíř Giotto di Bondone (1267 – 1337), kterou namaloval v r. 1304 v kapli Scrovegni v Padově na fresce: „Klanění sv. Tří králů”. Odtud se dostala nad betlémy.
Tři králové – Epifanie – Zjevení Páně – 6. ledna (Vánoce končí svátkem Křtu Páně, který je první neděli po Třech králích). Bůh zjevil (ukázal) pohanským mudrcům narození svého syna zářivou hvězdou. V evangeliu svatého Matouše (Mt 2,1-12), se píše, že mágové (mudrci, věštci, hadači, astronomové, astrologové, poradci babylonského/perského krále), přišli nejdříve do Jeruzaléma, kde hledali narozeného krále, a do Betléma, kam přinesli tři dary: zlato, kadidlo a myrrhu.
Mudrci nebyli králové – panovníci a nebyli ani tři. Titul králů dostali ve středověku podle drahocenných (královských) darů, které přinesli narozenému Panovníkovi. Ve starověku a středověku kolísal počet mudrců – králů mezi 2 – 12, od 15. století se ustálil na třech, podle počtu darů. Zlato, že byl Ježíš uznán za Božího krále, kadidlo jako jeho uznání za Nejvyššího kněze – velekněze, myrrha jako symbol jeho utrpení a věčného života, jako předzvěst jeho nabalsamování při pohřbu. Panovníci ve starověku se dávali balsamovat, aby jejich tělo bylo zachováno pro život na věčnosti.
Zasvěcený svátek Zjevení Páně, Epifanie 6. ledna je trojitý svátek: zvláštní hvězda zjevila pohanským národům narození Ježíše Krista, při jeho křtu v Jordánu bylo Židům zjeveno – ukázáno, jeho Boží Synovství, a prvním zázrakem na svatbě v Káni zjevil – ukázal, že je Pánem nad přírodou. Východní (pravoslavné) církve slaví tento den Vánoce.
Při mši svaté v předvečer (5. 1.) jejich svátku (6. 1.), se světí kadidlo, voda a křída, kterou se označují domy, svěcení vody připomíná Kristův křest v řece Jordánu (toto svěcení převzala v Čechách katolická církev od církve pravoslavné).
Posvěcenou křídou označují „tři králové“ domy písmeny + C + M + B nebo (K + M + B + letopočet), = Christus Mansionem Benedicat (Kristus toto obydlí ať požehná v tomto roce, ať žehná po celý tento rok), tři křížky (nejsou plus mezi písmeny !) znamenají Trojjediného Boha – Nejsvětější Trojici = Otec + Syn + a Duch Svatý +.
Nápis K+ M+ B+ obsahuje prosbu, aby Bůh požehnal v nastávajícím roce celý dům i jeho obyvatele.
Tři křížky používali negramotní lidé jako svůj podpis, to znamenalo, že se dovolávají Boha jako svědka svého podpisu a prosí o Jeho požehnání.
První autor, který uvedl počet tří králů, byl sv. Caesarius z Arles v 6. století, jména tří králů Casparius, Melchiorius et Baltasarius se objevila v 7. století a byla odvozena z písmen požehnání C M B (Christus Mansionem Benedicat), ve 12. století je poprvé zapsal kancléř pařížské Sorbonny Petr Comestor a uvedl jejich vysvětlení:
Kašpar – hebr.: iš kaspik = muž od Kaspického moře, lat.: Casparus = strážce pokladu. Přinesl zlato, symbol Krista, jako věčného Krále.
Melichar – hebr.: mel chí or = můj král je světlo, druhý z mudrců (tří králů), donesl kadidlo jako symbol Kristova věčného božství a kněžství.
Baltazar – persky: Bell – šasar = obětující Bálovi, třetí z mudrců (tří králů), přinesl myrrhu jako symbol utrpení.
Všichni tři byli původně zobrazováni jako mladí běloši, po objevení Ameriky každý z nich představoval jednu lidskou rasu, bílý Kašpar, rudý Melichar, černý Baltazar.
Útěk do Egypta a vraždění neviňátek – popisuje jediný evangelista Matouš (Mt 2,13 – 18). Egypt spadal pod vládu Říma (od r. 30 př. Kr.) a Herodova moc tam nesahala.
Pozdější křesťanská legenda (Arabské evangelium z 5. století) uvádí místo pobytu Svaté rodiny, město Matarea na severovýchod od Káhiry. Realitě odpovídá i vraždění betlémských chlapců, které ukazuje kruté Herodovo jednání proti nevinným.
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
I. Mezidobí – je doba církevního roku, mezi Vánocemi a postem, jako příprava na důležitou dobu postu, zelená barva mezidobí je symbolem naděje.
V tomto období je 2. února svátek Uvedení Páně do chrámu – Očišťování Panny Marie – Hromnice (do 2. vatikánského koncilu v r. 1965 končila vánoční doba tímto svátkem), světí se svíce hromničky (takzvané 1. velké svěcení /předmětů/ v církevním roce, 2. svěcení popela, 3. svěcení kočiček).