Jdi na obsah Jdi na menu
 


Křesťanský slovník – náboženské výrazy

(židovství, islám)

(Katolická liturgika z r. 1920, katechismus; řecký a latinský slovník; židovské a muslimské časopisy pro Českou republiku 1995; Pier Petrosill Křesťanství od A do Z, 1998).

výslovnost v latinských slovech se souhláskou C:

pokud je C před samohláskou E, I, AE, OE - čte se jako C
pokud je C před samohláskou A, O, U - čte se jako K

 

A

Abak, abakus – řecky αβακός (abakós), lat. abacus = stolní deska, deska pro hru s kameny, počítací deska – počítadlo.
    V katolickém kostele kredenční stolek blízko oltáře, na který se dávají předměty určené k bohoslužbě. Do liturgické reformy na něm byl postaven kříž a dva svícny. Viz kredenc.

Abba – hebrejsky áv, áb, s´abbas, abbas = otec. Z tohoto slova vzniklo appa, gótsky atta (Attila = velký otec, vůdce Hunů). Česky táta, řecky patér, lat. pater, německy Vater, turecky b aba. Abrahám (Avraham) = otec množství, národů, Absolom (Abšalom) = otec míru, Abíel = Otec je Bůh. Viz papež, opat, abatyše, pater.

Abatyše – hebrejsky s´abbas, představená ženského kláštera opatství, s titulem ctihodná matka, viz opat (význam jmen Sába, Sáva).

Administrátor – správce farnosti do doby než je ustanoven jmenovaný farář, nebo administrátor diecéze (dříve kapitulní vikář), než se úřadu ujme sídelní biskup

Ad multos annos – lat. = na mnohá léta, mnoho let, na zdraví mnoha let. Ve staroslověnštině Многа лета = mnoga ljeta, mnogaja ljeta.

Adopcianismus – v 8. a 9. století učení ve Španělsku, že Kristus byl dokonalý člověk a křtem ho Bůh adoptoval, dokonalým životem se stal Kristem = Božím pomazaným vyslancem (adopcianisté a Jehovisté).

Adorace – lat. adoratio, adoremus (ad oremus, orace) = (duchovně připraven přijít) k modlitbě, klanění, uctívání, zbožňování. Prokazování nejvyšší a největší úcty k Nejsvětější Svátosti, projev k modlitbě, modlitba (orant, orátor = mluvčí, modlící se), viz orace, svátost.

Advent – lat. adventus = příchod, začátek církevního roku v římskokatolické církvi = 4 neděle (ne 4 týdny) před Vánocemi (v rozmezí od 27.11. do 3.12.). Pokud je Štědrý den (24.12.) v neděli, je to čtvrtá adventní neděle, ale za ní už nenásleduje žádný týden.
    4 adventní neděle symbolizují také 4000 let čekání na Vykupitele (Zachránce) ve Starém Zákoně. Symbol čtyř nedělí znamená čtyři příchody Ježíše Krista (1. jako novorozence, 2. duchovní ve svatém přijímání, 3. duchovní při smrti člověka, 4. v soudný den). V adventní době se používá fialová barva, jako symbol duchovní obnovy, rozjímání a vážnosti.
    Štědrý den 24.12. je posledním dnem Adventu, není to první den Vánoc, jak to většina mylně prezentuje.
    Tento omyl vznikl tím, že ve starověku nezačínal nový den o půlnoci (00.00 hodin), ale kolem šesté hodiny večerní. Oslavy Narození Páně – Vánoc začínají v jejich předvečer (= vigilie) štědrou (bohatou) večeří, po večeři se odchází na půlnoční vánoční mši (ještě na Štědrý večer), ale půlnoční mše nezačíná na konci Štědrého dne (24.00), ale na začátku nového dne 25. prosince (00.00).

Adventisté – církev založená v r. 1830, která věří v brzký příchod Krista: První příchod narozeného v Betlémě, druhý příchod do srdce člověka, třetí příchod na konci světa.

Agapé – řec. αγάπη (agápe) = hody, hostina lásky. V prvokřesťanských dobách, v domě, kde se konaly bohoslužby, byli věřící pohoštěni.

Agnus – lat. = beránek, jehňátko, v křesťanství Agnus Dei = Beránek Boží. Tímto slovním spojením označil sv. Jan Křtitel Pána Ježíše. Při mši svaté je před přijímáním modlitba Agnus Dei = Beránku Boží.

Akolyta – řec. ακολουθέω (akolouthéo) = doprovázím (druh na cestě), lat. acoluthus = sluha. Do roku 1965 pomocník k vykonávání bohoslužebných povinností (např. rozsvěcování svící). V katolické a pravoslavné církvi pomocník kněze při liturgii, biskupem pověřený ministrant a farář ho při mši uvede do funkce.
    Při příchodu k oltáři nese kříž a prokazuje jakoukoli službu jáhnovi nebo knězi. Připravuje misál, korporál a kalich. Může vést bohoslužbu slova a podávat svaté přijímání, purifikovat (čistit nádoby) a vystavovat Nejsvětější svátost. Předává knězi kadidelnici a okuřuje k něze a lid. Do 2.vatikánského koncilu v r. 1965 byl akolytát čtvrté nižší svěcení v církvi. V protestantských církvích kandidát na kněžství (duchovní službu). Viz jáhen, ministrant

Akordion – tři nebo čtyři zvonky sladěné do akordu, používají se u sakristie na oznámení začátku bohoslužeb nebo u oltáře na zdůraznění liturgie.

Alba – lat. albus = bílý, bledý (poctivý, pořádný), alba vestis = bílé roucho, dlouhá bílá košile pod vrchní roucho kněze při bohoslužbách, jako vrchní oblečení akolytů. Albis – Labe = bílá řeka. Album = bílá deska

Albigenští – sekta pojmenovaná podle města Albi ve Francii. Ve 12. a 13. století zastávali učení, že Kristus byl anděl, který měl naučit lidi, že v jejich hříšnéma nečistém těle přebývá božská duše.

Alláh – arabsky Al Elah, Allah = Bůh Stvořitel. Muslimské Boží jméno z hebrejštiny Él = Silný, Eljon = Nejvyšší, Elohim = Silou Mocný (ten, který má moc), viz Jahve.

Aleluja – hebrejsky Hallel Ja(hve), halelu Jah, halalú Jáh = chvalme Boha.

Alummus – lat. alummus = živený, chovaný, chovanec, student.

Ambit – chodba kolem čtvercového dvora v klášteře nebo poutním kostele.

Ambon – řec. αναβαινειν (anabainein) = vyvýšené místo, lat. ambonis = vyvýšenina – pultík (kazatelna).

Amen – hebr. h´ammán = ať se tak stane, je to tak. Tímto slovem potvrzujeme víru v to, co se modlíme. Neznamená to konec, jak se domnívá většina lidí a jak to běžně používá - "Tak to je ámen".

Anachoreta – řec. αναχορές (anachorés) = poustevník (eremita), žijící každý sám. Netvořil společenství v mnišské osadě (cenobita). Významným představitelem anachoretů byl sv. Antonín Poustevník. Viz eremita, mnich,

Anamnéze – řec. – lat. anamnesis = rozpomínání, památka (hebr. zikkarón). Prožívání skutečnosti, ne opakování

Anděl – řec. άγγελος (ággelos), lat. angelus = posel, v židovství, křesťanství a islámu označení dobrých duchů. Viz archanděl.

Anglikáni – označení příslušníka církve založené anglickým králem Jindřichem VIII. v 16. století. Panovník Velké Británie je hlavou této církve.

Antifona – řec. άντι φονέω (ánti fonéo) = odpovídám, hlas proti hlasu, původně sólový zpěv žalmu, kdy lid jedním veršem odpovídal zpěvákovi. Později střídavý zpěv mezi dvěma sbory. Krátký úryvek z Písma Svatého (úvodní a k sv.přijímání).

Antipendium – lat. antependium, ante = napřed (vpředu), pendeo = visím. Do 2. vatikánského koncilu v r. 1965 používaný ozdobný závěs na přední straně oltáře. Malba na plátně, zlatém nebo stříbrném plechu.

Apokalypsa – řec. αποκαλυψέ, αποκαλυψις (apokalypsé) = zjevení, poslední kniha Nového Zákona napsaná apoštolem sv. Janem Evangelistou na ostrově Patmos, kde byl v letech 94 – 96 ve vyhnanství.

Apokryfy – řec. αποκρυφος, βιβλια αποκρυφα (apokryfos, Biblia apokryfa) = skrytý, tajný. Neuznané knihy Písma Svatého neznámých autorů, připisované významným osobám (sv. Petr, sv. Jakub, sv. Tomáš).
    Označení apokryfů se liší v katolickém a protestantském pojetí. Katolická, pravoslavné i protestentské církve neuznávají 30 apokryfních evangelií (například tak zvané Tomášovo, Petrovo a Ondřejovo evangelium). Protestantské církve uznávají za apokryfy i Deuterokanonické knihy Starého Zákona, které jsou v kat olickém a pravoslavném překladu Písma Svatého.

Apologetika – řec. απολογέω (apologéo) = obhajuji, teologický obor vysvětlení věrouky.

Apoštol – řec. απόστοπος (apótolos) = putující hlasatel poslený Bohem. Titul 12 Ježíšových učedníků a čestný titul pozdějších zvěstovatelů víry – věrozvěstů: například sv. Pavel – apoštol národů, sv. Marie Magdalena – apoštolka národů, sv. Cyril a Metoděj – apoštolové Slovanů, sv. Patrik – apoštol Irů, sv. Bonifác – apoštol Němců. Apoštolát = činnost církve v šíření evangelia.

Apoštolský pronotář – úředník Římské kurie ve Vatikánu. Titul používá po dobu funkce. Apoštolských pronotářů bývá nejvíce sedm. Používají titul Monsignor.

Aprobace – lat. approbatio = souhlas, schválení. Uznání, potvrzení osoby, věci nebo úcty k určitému světci nebo světici.

Apsida – řec. αψίς (apsís), lat. apsis, absis = půlkruhový výklenek závěru presbytáře (kněžiště), kde je hlavní oltář. Boční kaple nebo výklenek se používal jako křestní apsida.

Aqua – lat. = voda.

Archanděl – řec. άρχόν (άρχέ) – archón = vládce, arché = vrchní (vedoucí, první) dozorce, strážce, dohlížitel. Podle židovské tradice Kabaly je 7 archandělů: Michael, Gabriel, Rafael (Refáel), Uriel (Ariel) anděl u Kristova hrobu, Sariel, Raguel, Remiel.
    Jména posledních 4 archandělů se mění v různých církvích: Zadkiel, Jofiel, Haniel (Boží radost) a Chamuel (Kamuel, Samuel) anděl smrti. Ten není uznán katolickou církví. Původně mezi archanděly patřil i serafín Lucifer (Světlonoš, Jitřenec), lat. lucis ferus = nositel světla (Světlonoš, Jitřenec), svržený, padlý anděl (archanděl). Kníže pekla, vůdce ostatních padlých andělů. Viz anděl.

Arcibiskup – řec. άρχι (άρχέ) έπίσκοπός – archi (arché) épiskopós = vrchní (vedoucí, první) dozorce, strážce, dohlížitel. Archón = vládce. V církvi představitel církevní provincie (hlava území), stává se jím biskup jmenovaný papežem. Ve východořímské říši první správní okrsky ve 2. století po Kr. Z nich vznikly v 5. století patriarcháty. V západní říši na přelomu 6. a 7. století. Viz biskup.
    Pravoslavný arcibiskup má právo na titul Jeho Vysokopřeosvícenost.

Arciopat – představený významného benediktinského opatství, povýšeného na arciopatství. Viz opat.

Archimandrita – řec. άρχι μανδριτα (άρχέ) μανδρα – archi (arché) = hlava, počátek, prvenství, mandra = chlév, ovčinec, vrchní pastýř. Ve východní církvi od 4. století představený významného kláštera, od 6. století titul představeného několika sdružených klášterů. V současné době čestný titul řeholním nebo celibátním světským kněžím za dlouholetou službu, nebo, kteří vykonávají důležitý úřad.

Arianismus – ve 4. století učení alexandrijského kněze Aria, podle něho byl Ježíš člověk, ne Boží Syn a proto nebyl jedné podstaty s Otcem (nesoupodstatný), koncil v Niceji v r. 325 toto učení vyvrátil.

Asketismus – řec. ασκέσις (askésis) = těžký úkol, zříci se něčeho, něco obětovat.

Asperges, aspergil – lat. ad spargo, aspergo = pokropit, potřísnit, kropáček na svěcenou vodu. V původním významu slova – drsně, hrubě, příkře, krutě.

Ateizmus, ateismus – řec. α θεος (a theos) = bez Boha, neznat Boha, zavrhnutí náboženských znalostí. Ateista – označení nevěřícího člověka.

Atribut – lat. odznak, poznávací znamení na sochách nebo obrazech světců.

Aureola – lat. aureola = zlatá, zlatem zdobená, zlatozář – svatozář. Plný zlatý kotouč za hlavou světců. Ve středověku byly malovány aureoly modré i červené.
    Čtvercová svatozář se mezi 6. - 9. stoletím kreslila u žijících osob z aristokracie nebo teokracie, které byly považovány za svaté. Na mozaice z roku 822 v kostele sv. Praxedy v Římě se čtvercovou svatozáří je znázorněn sv. papež Paschal I. a jeho matka Theodora, která je znázorněna v kapli sv. Zena, kde je pohřbena. Čtverec je symbolem země. Viz mandorla, nimbus.

Ave – lat. aveo, have, avete, havete = buď zdráv, pozdraven, uzdraven. Pozdrav nemocnému. Později myšleno jako všeobecný pozdrav = buď vítán. Začátek modlitby Ave Maria (Zdrávas Maria, řec. Χαιρε Μαρια = Chaire Maria). Zvoněním zvonů k modlitbě „Anděl Páně“, si věřící 3 x za den připomínají zvěstování Panně Marii, kde při slovech „a Slovo se stalo tělem“ se pokleká. Viz klekání, salve.

B

Bakalaureát – bakalariát – lat. bacalaureus (baca = bobule olivy; laureus, laurus = vavřínový věnec), bacalarius = student s prvním stupněm akademické hodnosti. Bakalář je student, který dosáhl na vařínový věnec s olivami, jako poctu vítězi.

Baldachýn – pevná zbobená stříška nad oltářem, nad svatostánkem, nad trůnem papeže nebo nad katedrou biskupa. Při procesí na slavnost Těla a Krve Páně (Boží Tělo) je nad knězem s Nejsvětější Svátostí nesen přenosný baldachýn z látky zvaný nebesa.

Balsám – (balsam, balzám) – hebr. baal šemen = hlavní olej, druh vonné pryskyřice z plodů a větví keře balzámovníka, znamená čistotu od nákazy hříchu, jako balzám chrání před hnilobou a vydává příjemnou vůni, součást křižma.

Baptista – lat., z řec. βαπτιζώ (baptidzó) = ten, kdo křtí – křtitel, sv. Jan Křtitel – st. Ioannes Baptista. V přeneseném označení baptista – člen protestantské církve baptistů.

Baptisterium – lat., z řec. βαπτιστέριώ (baptistérió) = křestní místnost, křtitelnice, viz křest.

Baroko, barok, barokní sloh – francouzsky baroque = nepravidelný, podivný, it. barocchismo – nabubřelý (roztodivný), sloh 1610 – 1745, hlavní znak – symetrie, souměrnost, nadměrnost.

Basilika (bazilika) – lat. basilica, řec. βασιλικος (basilikos) = královská síň, βασιλεύς (basileús, basileos) = král, jméno Bazil nebo Vasil. Titul udělovaný papežem významným kostelům (basilika maior = větší, basilika minor = menší), titul i pro velechrám sv. Petra v Římě, viz velechrám, dóm.

Bekyně – členky společnosti panen a vdov na způsob terciářek (bez řeholních slibů), zabývaly se charitou a dobročinností, opatrováním nemocných a výchovou dívek. Nejvíce byly rozšířeny v Holandsku, Německu a ve Francii. V r. 1311 byly zrušeny pro podezření z kacířství, ale některé domy existovaly až do 2. světové války.

Belzebub – hebr. baal – zebúl, belzebul = bůh much, perské božstvo. Pán a vládce špinavého hmyzu, který sedá na výkalech a přenáší nemoci. Toto označení se vyskytuje v Novém Zákoně v evangeliu sv.Lukáše (L 11, 15). Jiné označení ďábla, viz Lucifer, satan, ďábel.

Benedikce – lat. benedictus = požehnaný, žehnání věcí nebo osob biskupem, knězem nebo jáhnem.

Berla – lat. baculum, baculus = (pedum = opora při pěší chůzi) opora, hůl. Ferula = prut, metla, klacek. Virga pastoralis = prut (virgule), metla, hůl pastýřská. Odznak úřadu biskupa, opata nebo abatyše. Používá se od 6. století na východě, v Irsku, Španělsku a Galii. V 11. století se rozšířila ze Španělska a z Galie (Francie). V Římě byla do 12. století neznámá.
    Biskupská berla je zakončena zahnutou zdobenou hlavicí (vinutím) a symbolizuje podřízenost biskupa papeži. Papežská berla je zakončena křížem. Původně byla kratší a nosila se v ruce – žezlo.
    Od 11. století dostala dnešní podobu, prodloužila se a žezlo bylo vyhrazeno panovníkům. Berlu (i žezlo) nosí hodnostář v levé ruce (pravou žehná). Biskup ji nosí zákrutem (curvatura = zatočení, vinutí) dopředu od sebe, opati a abatyše ji drží vinutím k sobě. Stejně tak (vinutím k sobě) drží biskupskou berlu i ministrant.
    Hůl je symbolem vedení svěřených lidí a soudní moci biskupa. Viz pastorale, pastorál.

Betlém – hebr. Bet – lechem = dům chleba, město v Palestině (do r. 2004 v Izraeli), kde se narodil Pán Ježíš nazývaný Kristus, od 13. století označované znázornění Ježíšova narození. Další název jesličky, podle jeslí pro zvířata, kam byl po narození položen), viz Vánoce.

Bible – řec. θά βιβλια (thá biblia) = knihy, knihovna. V židovství a křesťanství posvátná kniha zvaná Bible – Kniha knih, dělí se na Starý Zákon – posvátný pro Židy i křesťany a Nový Zákon závazný pro křesťany.

Bílá sobota – den nazvaný podle bílých pláten, v kterých byl Ježíš pohřben a podle bílého oblečení novokřtěnců v tento den. Bílá sobota je aliturgický den, to znamená, že v katolické církvi na celém světě není žádná liturgie a nekonají se žádné obřady ani bohoslužby, oltáře jsou bez pláten a bez květinové výzdoby, věřící si připomínají Ježíšův pohřeb. Obřady vzkříšení, které se konají po západu slunce, jsou už v předvečer (= vigilie) neděle. Ve starověku nezačínal nový den o půlnoci (00.00 hodin), ale kolem šesté hodiny večerní – viz sobota, Svatý týden.

Bílá neděle = Dominica in Albis, neděle Božího milosrdenství – 2. neděle po Velikonocích. Novokřtěnci pokřtěni na Bílou sobotu, oblečeni do bílého roucha, šli tento den v průvodu (také zvaná provodní neděle) v bílém oblečení do kostela, kde ho odkládali. 30. 4.2000 Bílou neděli vyhlásil 265. papež Jan Pavel II. za neděli Božího milosrdenství, viz Velká neděle.

Biret – lat. biretum, biretus, baretus, baret = čtvercová (čtyřrohá, čtverhranná) pokrývka hlavy pro duchovní většiny církví. Se třemi diagonálními žebry pro římskokatolické kněze nebo čtyřmi žebry pro biskupy, hodnostáře a řeholní kněze. Biret nosí katoličtí kněží mimo bohoslužbu. Biret používají i hodnostáři vysokých škol. Papež biret nenosí. Černý biret nosí kněží, fialový má biskup a kardinál nosí červený biret.

Biřmování – lat. firmare = utvrzení, upevnění (ve víře), posilnění, druhá svátost ustanovená Kristem. V protestantských církvích není svátostí. Nazvaná konfirmace (společné utvrzení ve víře).

Biskup – řec. έπίσκοπός (épiskopós) = dohlížitel, dozorce, strážce, později titul přenesený na představitele církve v diecézi. Třetí stupeň svěcení duchovních osob (jáhenské, kněžské, biskupské). Zpětně lze odvodit svěcení biskupů až k apoštolům (apoštolská posloupnost). V církvích sjednocených s Římem je zvolený kněz jmenován a potvrzen papežem. Dotyčného kněze světí na biskupa tři další biskupové pověření papežem. Biskup světí jáhny a kněze. V některých protestantských církvích bývá biskup pouze volen. Od 19. století je biskupství označení církevních obvodů různých církví. Viz Exarcha.
    Biskupové jsou sídelní (diecézní) a titulární.
    Biskup sídelní: stojí v čele diecéze (arci/biskupství). Viz arcibiskup.  
   Biskup koadjutor: se stává po smrti sídelního biskupa jeho nástupcem.
    Biskup titulární: dostává titul zaniklé diecéze. Není biskupem pomocným, ale zastává některý úřad v římské kurii.
   Biskup pomocný (auxiliární – světící): nemá nástupnické právo a stává se generálním vikářem. Dříve nazývaný chórový biskup a byl biskupem určitého území mimo město sídelního biskupa. Pomocný biskup dostává titul některého zaniklého biskupství.
    Biskup emeritní (lat. bene meriti = dobře zasloužilý): je biskup, který se pro věk nebo jinou překážku, vzdal řízení své diecéze a je na odpočinku.
   Biskup regionální: byl do 10. století biskup na misijním území, bez stálého sídla.
    Diecézní biskup má povinnost každých pět let vykonat u papeže návštěvu „Ad limina Apostolorum“ (k prahům apoštolů), ve které podává zprávu o své diecézi.
    Nad znakem má zelený klobouk se 6 zelenými střapci na každé straně, za štítem má zlatý latinský kříž, po jeho pravé straně může být ještě mitra a po levé straně berla otočená závitem ven. Ve znaku má erb diecéze dělený, půlený nebo čtvrcený s rodovým nebo osobním erbem. Pomocný biskup má v celém poli štítu svůj rodový nebo osobní erb.
    Biskupové píší před svým křestním jménem křížek (+ Josef = biskup Josef), který se vyvinul z malého řeckého písmene τ = TAU, které si původně dávali před své křestní nebo řádové jméno řeholníci ve východní části prvotní církve. Byl to symbol toho, že nositel jména je mnich. Světský kněz se mohl ženit, mnich žil v celibátu – zůstával svobodný. Z mnichů vybíráni a voleni biskupové, kteří si ponechali TAU i nadále před svým jménem.
    Písmeno TAU se nazývá Antonínský kříž. Na kříži tohoto tvaru byl mučen poustevník sv. Antonín Veliký (Egyptský, + 356). P odle jeho životopisce sv. Athanáše měl sv. Antonín veliký vliv na západní mnišství. V Alexandrii v r. 311 posiloval vězněné křesťany, v r. 320 veřejně vystoupil proti ariánům. Setkal se s císařem Konstantinem a biskupem Athanášem, ten na jeho počest začal používat před jménem písmeno TAU.
    Pravoslavný biskup má právo na titul Jeho Přeosvícenost.

Blahoslavení, blahořečení, beatifikace – lat. beatus facio = blaženého činím, dělám. Zařazení zemřelého člověka mezi blahoslavené. Předstupeň svatořečení, akt, kterým papež dovolí úctu omezenou na určité území nebo společenství po kanonickém procesu, v kterém jsou podrobně prozkoumány ctnosti a pravost zázraků dotyčného.

Bohosloví – řec. Θος Λογος (Theos Logos) = teologie. Boží Slovo. Slovo, učení o Bohu. Bohoslovec – student teologie, viz teologie.

Breve – lat. brevis, breviarum = stručný, krátký výtah z něčeho. Označení papežského dokumentu méně slavnostní formy, opatřeno pečetí „rybáře“ papežského prstenu.

Breviář – lat. brevis, breviarum = stručný, krátký výtah z něčeho. Povinná modlitební kniha pro duchovní osoby na každý den, obsahuje žalmy a modlitby, zvaná „Liturgie hodin“ nebo „Denní modlitba církve“.

Bula – lat. bulla = bublina, vypouklá zlatá nebo olověná pečeť. Královská, císařská nebo papežská listina opatřená touto pečetí, vydaná ve velmi důležité věci a adresovaná církevním nebo státním představitelům. Někdy byla podepsána panovníkem nebo papežem.
    Ve většině bylo uvedeno panovníkovo jméno na začátku listiny a věrohodnost ověřena pronotářem (prvním notářem) nebo jeho zástupcem místopronotářem. U církevních bul pravost ověřuje kardinál prodatář nebo pronotář.

Burza – lat. bursa = měšec, váček, dvě spojené čtvercové desky (pouzdro) na hostii pro nemocné nebo na korporál (viz).

Bůh – z indického sanskrtu Bhága = Velebný, Ctihodný, Úctyhodný. Slovansky Buog, Bog, Bôh (Bvoh), Boh = Ten, který dává blaženost, dává dobro.
    V Bibli se vyskytuje sedm hlavních Božích titulů – Božích jmen:
    Ehje ašer Ehje = Jsem, který jsem (Jahve)= אהיה אשר אהיה
    El, Él = Silný. Eljon = Nejvyšší. Elohim = Silou Mocný (Ten, který má moc).
    Adonai = Pán, Soudce (tímto jménem nahrazovali titul Jahve) = אדני
   Kadoš, Kadeš = Jinaký, Odlišný svou dokonalostí, Svatý (Kadoš), Nejsvětější.
    Cebaoth, Sabaoth = Pán zástupů, vojsk.
    EL Šaddai = Mocný (mohutný). Bůh Všemohoucí = אל שדי
    Jahve, JHVH (čte se zprava doleva, psáno HVHJ – tetragram י ה ו ה) = On je. Jméno vzniklo z HAWAH = On Je. Čtyři souhlásky pochází ze slovesa být – stát se (Já Jsem) = J a h o v a h, J a h v a h, Jehovah (trojí význam): Jsem, který Jsem (stále přítomný), Jsem ten, který Je (jsem živý Bůh, na rozdíl od neživých model), Jsem, ten který stále bude (kdo Jsem poznáte podle toho, co pro vás udělám, jak se o vás postarám), = Bůh pomáhá, Bůh se staráHospodin (Pán) = hospodář (ve staroslověnském překladu Gospodin = Pán). Tetragrammaton = čtyři písmena.
    Viz Jahve a další Boží jména.

C

Calefaktář – lat. calefactorium = ohřívárna (v klášteřích).

Cantate – lat. canto, cantore = zpívat, opěvovat, oslavovat písní, hrát na něco (také věštit, okouzlit), viz kancionál.

Cantor – lat. (kantor) = zpěvák, hráč, herec, vyučující uměl hrát na hudební nástroje a zpíval. Toto pojmenování se v přeneseném smyslu vžilo pro učitele.

Caput – lat. hlava, peccata capitalia = hlavové hříchy, u nás přeloženo jako hlavní hříchy.

Celebrant – lat. caelebro = slavím, kněz sloužící – slaví mši svatou, více kněží koncelebruje – spoluslaví. Celebrita – oslavovaný člověk (zpěváci, herci ap.)

Celibát – lat. caelebs = svobodný, bezženství, stav duchovních osob vyššího zasvěcení (řeholníci, řeholnice a římskokatoličtí kněží, v pravoslaví mnišky, mniši a biskupové).

Cemeterium – lat. cimiterium, coemeterium (z řec.) = hřbitov, pohřebiště, z toho slovensky cintorín, cinter.

Cenobita – lat. coenobium = klášter, poustevník, žijící ve své poustevně, ale ve společenství druhých v klášteře za zdí. Zakladatelem tohoto společenství byl sv. Pachomius (anachoreta).

Ceremoniál – lat. caeremoniale = sbírka předpisů pro konání liturgických (bohoslužebných) a pravomocných (jurisdikčních) úkonů biskupa (jurisdikce) Ceremoniář, ceremonář je člověk, který se stará o průběh pontifikální mše nebo slavnosti.

Ceroferář - lat. cerae = vosk, nositel voskové svíce.

Ciborium – lat. cibus = jídlo, pokrm. Kalich s pokličkou, nádoba na malé proměněné (konsekrované – posvěcené) hostie – Kristovo Tělo. Viz pyxida nebo kustodie. 

Ciboriový oltář – oltář pro uložení ciboria. Nad oltářem je vybudovaný kamenný baldachýn.

Cingulum – lat. = pás, opasek, pásek, k přepásání kleriky nebo šňůra k přepásání alby. Na papežském znaku jsou červeným cingulem převázány svatopetrské klíče.

Cirkárie – lat. cirkaria = sdružení několika opatství.

Církev – řec. εκκλησία (ekklesia,) = shromaždiště, sbor, řec. εκκαλέω (ekkaléo) = zvu, vybízím, řec. τογ Κυριογ (tou Kyriou) = shromáždění Pána (Páně), Kyriaké = patřící Pánu. Latinsky ecclesia – eklezia) = zástup. Z těchto dvou slov vzniklo řecké i latinské označení: lat. ecclesia (eklezia = církev i kostel), rusky cerkev (církev i kostel), německy Kirche (církev i kostel), francouzsky l´eglise, italsky chiessa, polsky Kościól (církev i kostel), viz ekklesia.

Č

Čtvrtek – viz Zelený čtvrtek

D

Dalmatika – oděv v Dalmácii = vrchní roucho pro jáhna (ve tvaru T), viz jáhen, dalmatika pro podjáhna se nazývala tunicella (lat. tunica, tunika = spodní šat, košilka).

Ďábel – řec. διαβαλλειν – διαβολλος (diabollos, dia – ballein = rozdělit na dvě části) = pomlouvač, opak slova symbol – sym ballein, viz Lucifer, satan.

Démon – řec. δαιμόν (daimón), lat. daemon = zlé božstvo (viz satan).

Devocionalie – lat. devotio = zaslíbení Bohu, obětování, posvátné předměty (křížky, obrázky, sošky, růžence).

Děkan – lat. decanus = původně opat deseti mnichů, na Moravě označení vikáře. 1) apoštolský vikář – jménem papeže řídí území, které není diecézí, nebo nemá biskupa, 2) generální vikář (lat. generalis) pomáhá biskupovi spravovat diecézi (řeckokatolický a pravoslavný protosynkel), zvláštní funkce je kardinál – vikář, kterého jmenuje papež a který za něj řídí římskou diecézi, 3) biskupský vikář, jmenován biskupem, řídí část diecéze nebo se stará o určité záležitosti (řeckokatolický a pravoslavný synkel), 4) dříve kapitulní vikář, dnes administrátor diecéze zastupuje v sedisvakanci ordináře (biskupa) diecéze, 5) soudní vikář (oficiál) ustanoven biskupem s řádnou soudní mocí, 6) okresní (okrskový) vikář se spojuje s funkcí děkana (v Čechách je vikář, na Moravě a ve Slezsku je děkan), je jmenován biskupem. Viz vikář – lat. vicis = více, vicarius = zástupce, zástupný, náhradní.

Diakonie – řec. διακονια (diakonia) = služba pro druhé, diákon, viz jáhen.

Diecese –  řec. διοίκήσις (dioíkésis = rozptýleně bydlím), lat. dioeceses = diecéze, spravovaná oblast, správcovství, správní provincie (kraje) vytvořené císařem Diocletianem (Dioklecián 240 – 305). Území spravované biskupem, biskupství. Římskou diecézi řídí kardinál – vikář, jmenovaný papežem, kterého zastupuje, (dieceze, diecéze, diecése).

Dogma – řec. δογματέ (dogmaté) = pravdivost učení víry (věrouka), dogmata jsou Bohem zjevené články víry, které je nutné a povinné věřit (viz Krédo).

Dóm – lat. domus Dei (vysl. dómus Deji) = dům Boží, označení hlavního katedrálního chrámu v diecézi (dóm sv. Petra, sv. Víta v Praze, dóm sv. Václava v Olomouci), viz velechrám.

Dominika – lat. dies dominica = den Pána, den Páně, Pánův den, křesťané tak nazvali první den v týdnu, kdy jejich Pán Ježíš Kristus vstal z mrtvých, viz neděle.

Dormitář – lat. dormitorium = ložnice (v klášteřích).

Doxologie – řec. δόξα / λέγω, λογος (doxa / légo – říkám, logod – slovo) = sláva, chvála, oslavování. Trojiční chvalozpěv, chvála Nejsvětější Trojice = Sláva Otci i Synu i Duchu Svatému, jako byla na počátku i nyní i vždycky a na věky věků. Amen.

Duchovní – označení osoby spojené s vírou a náboženstvím. Prostředník mezi Bohem a lidmi.

Dulie = uctívání svatých, úcta vzdávaná svatým. Oficiálně prohlášení světci jsou zapsáni v kánonu (viz kanonizace) a neprohlášeni světci jsou lidé zemřelí v milosti posvěcující. Svátek Všech svatých 1.11. Zvláštní úctu mezi svatými má Panna Maria, která je ctěna v církvi katolické, anglikánské a pravoslavné. Protestantské církve nectí Pannu Marii ani svaté.
    K světcům se věřící modlí o přímluvu u Boha, ale neklaní se jim !!! Klanění = latrie: je vyhrazeno pouze Bohu. Bohu se klaníme a svaté ctíme. Je jim vzdávána úcta, protože došli k Bohu a mají část Jeho svatosti. Bůh je Svatý v celé plnosti a osoby, které jsou s Ním u Něho mají část této svatosti.

E

Ecclesia – řec. εκκλησία (ekklesia tou Kyriou = shromáždění Pána, Páně), = shromaždiště, sbor, lat. ecclesia (eklezia) = zástup. Z těchto dvou slov vzniklo řecké i latinské označení: ecclesia = církev i kostel), rusky cerkev (církev i kostel), německy Kirche (církev i kostel), francouzsky l´eglise, italsky chiessa, polsky Kościól (církev i kostel), viz Kyriaké, církev.

Eden – lat. edenus (přejato z perštiny/Írán) = rajská zahrada, ráj při stvoření světa, sídlo božstva, místo blaženosti. Podle představ starých Řeků a Slovanů se nacházelo místo zemřelých za vodním proudem. V řeckých bájích převážel přes řeku Acherón převozník Charón. Viz ráj.

Ekumena – řec. οικομηνέ (oikomené) = společné obydlí, výraz pro společné bohoslužby různých církví, pro církevní jednotu a sjednocení.

Encyklika – řec. εύ κύκπος (en kyklos) = kruhový oběh, pravidelně se opakující, okružní list adresovaný katolíkům. Má programový charakter v náboženských, politických a morálních otázkách, název se odvozuje od prvních slov textu.

Epifanie – řec.Επιφανεια (epifaneia), Θεοφανεια (Theofaneia) = Boží zjevení, lat. Epiphania, zjevení Páně 6. ledna, lidově zvaný svátek sv. Tří králů.

Episkopát – biskupský úřad, sbor biskupů, viz biskup.

Epištola – řec. επιςτολα (epi-stola) = shůry poslaná (dopis z nebe). Čtení při bohoslužbách z apoštolských listů.

Eremita – řec. έρεμος (éremos) = poušť, poustevník (anachoreta, cenobita).

Eucharistie – řec. εύ χαριςτειν (eu charistein) = dobrý vděk, díkůčinění, díkůvzdání, třetí svátost ustanovená Ježíšem, sám Kristus přítomný v Nejsvětější Svátosti, Kristovo Tělo v proměněné hostii.

Evangelium – řec. εύ ανγγεέλιον (eu angelion) = dobrá zpráva, dobré poselství, dobrá zvěst, životopis Ježíše Krista. Část z Nového zákona podle napsání čtyř evangelistů Matouše, Marka, Lukáše a Jana. Kniha evangelií se nazývá evangeliář.

Evangelík – příslušník některé protestantské církve. Viz Kalvín, Luther, protestant.

Exarcha – lat. ex archa (exarchát), ve východní církvi označení biskupa. Od 6. století císařský náměstek vládnoucí na nově dobytých územích (provinciích) v Itálii a v severní Africe.

Exempce – lat. ex eo = vyjití, vytáhnutí. Vyjmutí církevního představeného a podřízení vyššímu představenému, vynětí kláštera z moci biskupa a podřízení papeži.

Exercicie – lat. exercitatio = cvičení, duchovní cvičení, založil je sv. Ignác z Loyoly.

Exkomunikace – lat ex communicatio = vyloučení z církve.

Exorcista – řec. εξ ορκοώ (ex orkoó) = zapřísahám, zaklínám. Ten, kdo je schopen po důkladné duchovní a duševní přípravě vyhnat ďábla. Stává se jím kněz, kterého pověří Svatý Stolec. Do r. 1965 byl exorcistát třetí nižší svěcení v církvi. Viz jáhen.

Extáze – řec. εξ ταςις (ex tasis), lat. extasis = vytržení mysli, duševní opojení, název pro člověka, který má vidění.

F

Fanatik – lat. fanaticus = nadšený. V pozdějších dobách označení nesnášenlivého člověka, tvrdě prosazujícího svou pravdu.

Farář – řec. παρ έχω (par écho) = udílím, lat. parochus = udělovatel. Označení kněze spravující své území.

Farnost – lat. paroecia, parochia (z řečtiny parochia = vedle /chrámu/ bydlím), území spravované farářem, část dieceze (diecéze, diecese).

Farizeus – hebr. faraš, pharisej = oddělit, oddělený. Zákoníci, kteří se oddělili od saduceů, původně měli spojence v lidu, proti saduceům uznávali psané i ústní komentáře Tóry.

Fetišismus – lat. faeticius (phaeticius) = umělý, nepřirozený, kouzelný. Kult předmětů jako sídla duchů. Uctívání předmětů.

Filiální kostel – lat. filia = dcera, filius = syn. Vedlejší (dceřinný nebo synovský) kostel mimo hlavní farní kostel (filiálka).

Fimbrie – lat. fimbria = stuha. Dvě splývavé stuhy na zadní straně mitry. Dříve i na papežské tiáře. Viz infule.

G

Gehenna – hebr. gehínam = peklo, podsvětí, také šeól.

Generál – lat. minister generalis = nejvyšší představený řádu (jezuité, kapucíni a další)

Getsemany – hebr. get-seman-hé = olivový lis, zahrada olivového lisu, kde byl Ježíš zrazen, Olivetská zahrada, Olivetská hora, Olivová hora.

Gilead – hebr. galed = hromada svědectví. V r. 1942 nazvali Svědkové Jehovovi tímto jménem jednu svoji školu pro výuku misionářů.

Gotika, gotický sloh – sloh Gótů. Vznikl ve Francii. Název mu dali Italové (Vlaši) podle barbarských Gótů, kteří na území Francie sídlili. Štíhlé stavby s oblouky do špice připomínali věřícím sepnuté ruce k Bohu. Gotika byla v letech 1150 – 1492, u nás dosáhla rozkvětu za Karla IV. ve 14. století.

Graduale – řec. γραδος (grados), lat. gradus = stupně, schody, krok. Původně žalm zpívaný na stupních k oltáři. Do II. vatikánského koncilu (1965) zpěv před evangeliem (aleluja), kdy kněz vystupoval po schodech na kazatelnu, viz traktus.

Gremiál – lat. = gremiale. Lněná zástěra biskupa, kterou používá při svěcení novokněze, kostela, oltáře, mytí nohou na Zelený čtvrtek.
    Ve středověku byl gremiál zhotovován ze vzácných látek v liturgické barvě a byl bohatě zdobený.

Gloria – lat. = sláva, chvalozpěv andělů u Betléma – Gloria in excelsis Deo et in terra pax hominibus bonae voluntatis = sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle. Používaný při slavnostních mších svatých.

Golgota – aramejsky: gul-gutta, hebr. Gol-gothé = lebka. Popravčí místo v Jeruzalémě, kde byl na Velký pátek ukřižován Ježíš Kristus. Viz Kalvárie.

 

 

 

 

 

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA