Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kanonizace

 

Kanonizace – svatořečení

 

Svatost je pojem morální kategorie, který se vztahuje na ty, kteří podle křesťanské nauky dosáhly spásy, to znamená, že žijí v nebi v Boží přítomnosti a jsou spojením zdejšího a jiného světa. Jejich význam pro lidi žijící na světě je dvojí:

1) jsou vzorem křesťanského života a ukazují jak dosáhnout věčné záchrany (spásy),

2) jsou přímluvci u Božího trůnu a každý se k nim může obracet o pomoc.

Člověk, který žil příkladným životem, může být základě veřejné úcty věřících prohlášen za svatého (kanonizován). Toto prohlášení se koná po přísném prozkoumání mnoha komisí. Prvním stupněm ke kanonizaci je titul ctihodný, druhý titul blahoslavený a třetí titul je svatý. Kanonizační proces může začít 5 let po smrti dotyčného člověka (do r. 1988 to bylo 50 let, u několika výrazně zbožných křesťanů byly vyjímky). Pro uznání mučednictví je rozhodující motiv pachatele: nenávist k víře (odium fidei).

Počátky úcty ke světcům je možno datovat už v první polovině 2. století po Kristu, uctíváni byli nejdříve jen mučedníci – martyres (řecky martyr = svědek), označení lidí, kteří dosvědčili věrnost Kristu prolitím krve (římské impérium krutě a krvavě pronásledovalo stoupence Kristova učení). Za prvního uctívaného mučedníka je považován maloasijský biskup ve Smyrně sv. Polykarp (svátek 23. 2. ) žák sv. apoštola Jana Evangelisty, od něho ustanoven biskupem zachoval se jeho list do Filipp, který patří k nejcennějším památkám starověku, za císaře Marka Aurelia pálen na hranici a sťat mečem, + 26. 1. 155 (do r. 1965 svátek 26. 1.), v jeho životopise napsaném hned po jeho smrti se píše: Bude-li to možné, shromáždíme se u jeho hrobu s velikou radostí, abychom, bude-li Bůh chtít, slavili výročí jeho narození pro nebe.“

Ve 4. století začali být ctěni světci nemučedníci tzv. confessores = vyznavači, první z nich byl biskup v Tours na Loiře sv. Martin, + 11.11. 397

V prvních stoletích církve mohl zemřelou osobu na základě prokazované úcty prohlásit za svatou místní biskup. Úcta se prokazovala tam, kde se u hrobu uskutečnilo uzdravení nebo jiný viditelný zázrak (vůně z těla zemřelého, neporušenost těla, znamení světla, náhlé uzdravení přítomných a pod.). Vyzdvižením těla zemřelého a uctívaného člověka z původního hrobu (elevace) a přenesení (translace) do oltáře se souhlasem a za účasti místního biskupa byla potvrzena jeho svatost. Nejdříve se konal několika denní půst a modlitby, přenesení těla světců se stal zákonem, v každém oltáři musely být ostatky (relikvie), jako symbol toho, že první mše bývaly slaveny na hrobech mučedníků. Oltář jako trůn Krista byl trvale od 6. století obklopován světeckými relikviemi, podle knihy Zjevení: „spatřil jsem pod oltářem ty, kdo byli zabiti pro Slovo Boží a pro svědectví, které vydali.“ (Zj 6,9.), „ Potom jsem viděl veliký zástup, jak stojí před trůnem a před Beránkem.“ (Zj 7,9.), když sv. Augustin umisťoval v africkém Hippo do oltáře ostatky sv. Štěpána prvomučedníka, říkal: „ nestavíme oltář sv. Štěpánovi, ale z jeho relikvií stavíme oltář Trojjedinému Bohu.“ Před oltářem se také přísahalo Bohu a světec se stával garantem přísahy. Světci a světice měli vlastně dvojí část svého života: duší hleděli na Boha ve věčnosti, v ostatcích byli přítomní na světě, a tak tvořili světelný most mezi nebem a zemí.

V karolinské době se také změnil vztah k zemřelým, v antice byly hřbitovy za hradbami města, ve středověku se pohřbívalo v blízkosti kostelů a tak živí a mrtví byli blízko sebe.

První oficiální papežská kanonizace se uskutečnila 31. 1. 993, kdy byl 138. papežem Janem XV. svatořečen augsburský biskup Oldřich (+ 973), v r. 1171 vydal 171. papež Alexandr III. dekret, aby kanonizaci jako řádný proces prováděl papež po důkladném zvážení a předešlo se tak kanonizaci nehodných osob, dopis s textem tohoto dekretu byl zaslán švédskému králi Knutovi, kde je po schválení římským biskupem dovoleno uctívání jeho předchůdce sv. Erika, 177. papež Inocenc III. vydal dekret, že ke kanonizaci musí být doloženy i dobré skutky vykonané za života dotyčného, a bylo zavedeno šetření života a zázraků.

První český světec oficiálně kanonizovaný byl sv. Prokop 4. 7.1204, za 179. papeže Řehoře IX. v r. 1234 se Alexandrův dekret stal součástí kanonického práva Liber extra (ale i po této době byli uctíváni světci, kteří nebyli oficiálně svatořečeni, např. sv. Roch, patron proti moru). Za 213. papeže Sixta IV. byl v r. 1483 povolen kult osob, u kterých probíhala kanonizace a byli poprvé nazváni blahoslavenými. Tím byl definitivně určen právní rozdíl mezi tituly. V r. 1588 založil 228. papež Sixtus V. při Kongregaci obřadů úřad pro kanonizaci, 263. papež Pavel VI. tento úřad v r. 1969 osamostatnil pod názvem Congregatio de Causis Sanctorum (kongregace pro kauzy světců – věci světců). Ke zpřísnění svatořečení došlo r. 1625, kdy 236. papež Urban VIII. nařídil odstranit ze sakrálních prostor (kostely, kaple) sochy osob, které nebyly svatořečeny. V roce 1634 vydal konstituci Coelestis Hierusalem cives (nebeské město Jeruzalém), kde ustanovil, že titul svatý nebo blahoslavený nesmí užívat nikdo, kdo není schválen Svatým Stolcem, ale povolil vyjimku pro kulty svatých, které trvaly od nepaměti, tedy nejméně 100 let (v praxi to znamenalo, že kdo ze svatých byl ctěn před rokem 1534, mohl být oficiálně ctěn i nadále). V návaznosti na II. vatikánský koncil (1962 – 1965) byla provedena liturgická reforma a reforma církevního kalendáře, řídila se kritériem historickým, významem a universálností (zařazení svatých všech stavů ze všech zemí celého světa), světci s neprokazatelnou historickou existencí byli z kalendáře vypuštěni (s možností místní úcty), v nových kostelích jsou oltáře zasvěceny Bohu (Otci, Kristu, nebo Duchu Svatému) a nedávají se na ně žádné relikvie (tato reforma byla provedena s odvoláním na svatého Augustina (viz uložení ostatků sv. Štěpána). Tyto procedury byly postupně upřesňovány, až dospěly k závazné formě vyhlášené 265. papežem Janem Pavlem II. v r. 1983

===============================================================

Řízení kanonizačního procesu začíná v diecesi, ve které dotyčný zemřel, může být zahájeno pět let po jeho smrti. Ctitelé se obracejí na biskupa. Ten zjišťuje, zda mohou být dokázány ctnosti zemřelého. Ustanoví senát diecezního soudu, cenzory a postulátora, jejich úkolem je prozkoumat písemnosti kandidáta (které zanechal nebo byly napsány), fotografie, filmy, kresby atd. svědkové, pokud žijí, jsou předvoláni k vyslechům. Cenzoři pod přísahou potvrdí, že nenašli nic, co by odporovalo víře a dobrým mravům. Po přípravě dokumentů zašle biskup do Říma žádost nihil obstat – nic nepřekáží. Žádost má být podpořena biskupskou konferencí. Potvrzením této žádosti je oficiálně zavedeno řízení beatifikace = blahořečení.

Veškerá dokumentace se předá Kongregaci pro svatořečení a dostanou je k prostudování odborní konzultoři (lékaři, psychologové, teologové, historikové a další). V procesu vystupují dva důležití odborníci: relátor = advocatus angelicus a promotor fidei = advocatus diabolis, první hledá klady, druhý zápory v životě kandidáta a má tak zabránit případnému omylu.

Po ukončení procesu prohlásí Svatý Otec tuto osobu s označením ctihodný – venerabilis (ct.).

 

Ctihodný (ct.- ven., venerabilis) služebník Boží může být uctíván v místě svého života nebo smrti pouze soukromě, věřící se mohou k němu modlit, mohou být tistěny jeho obrazy a přeneseny jeho ostatky. K beatifikaci je vyžadován alespoň jeden zázrak na jeho přímluvu. Tento zázrak musí být zkoumán z hlediska vědy a medicíny a musí se jednat o nevysvětlitelné uzdravení. Na základě rozhodnutí komise může dojít k beatifikaci. Od zázraku je možné upustit, když se jedná prokazatelně o mučednickou smrt.

 

Blahoslavený (bl.- bt., beatificus) může být ctěn veřejně v místě svého života nebo smrti (omezení na místa nebo instituce – kláštery), mohou mu být zasvěceny oltáře v kostelích v dané zemi. Svatý Otec Benedikt XVI. rozhodl v r. 2005, že beatifikaci vyhlašuje jménem papeže kardinál prefekt Kongregace pro svatořečení přímo v diecézi, kde je ctihodný uctíván.

 

Svatý (sv.- st., sanctus) je ctěn v celé církvi a je zapsán v seznamu světců – martyrologium (kniha s výročními dny svatých). Protože tam nejsou zapsáni všichni světci, zvlášť z prvních třech století, byl jim zasvěcen 1 listopad jako svátek Všech svatých (původně Všech svatých svědků a mučedníků). Světci jsou našimi příklady ve vztahu k Bohu a našimi přímluvci u Něho.

Před kanonizací se celý proces opakuje a je požadován vědecky nevysvětlitelný jeden jev na přímluvu blahoslaveného. Na základě rozhodnutí odborníků a schválení papeže, vyhlásí Svatý Otec slavnostním způsobem v Římě blahoslaveného za svatého.

 

V žádné křesťanské zemi nemá kult národních světců tak velkou roli, jako v českých zemích. Někteří svatí jsou přímo symbolem národa, v jehož čele stojí sv. Václav (Dědic české země) a sv. Ludmila (matka českého národa). Popularita českých světců je v Čechách velmi vysoká, souvisí s národní identifikací i když většina národa se hlásí k ateismu. Ve většině zemí světa je v popředí úcty věřících Ježíš Kristus a jeho matka Panna Marie.

 

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA