Jdi na obsah Jdi na menu
 


Historie církve od prvního roku její existence do 21. století

historie katolické církve od dob raného křesťanství až ¨do současnosti.

 

1. KRISTUS A APOŠTOLOVÉ,

CÍRKEV V DOBĚ APOŠTOLSKÉ

Historickou existenci Ježíše Krista dokazují:


a/ svědectví Nového Zákona a raně křesťanská literatura
b/ mučedníci 1. století - jáhen sv. Štěpán (+ 36 ?), sv. Jakub Starší (+ 44 ?), sv. Jakub Mladší, první jeruzalémský biskup (+ 62)
c/ starokřesťanské památky - ryba, řecky ICHTHYS = Iésús Theú Hyios Sótér = Ježíš Kristus, Syn Boží, Spasitel
d/ svědectví jiných spisovatelů:
- Josephus Flavius (37-po 100) Židovské Starožitnosti
- Publius Cornelius Tacitus (55-120) Letopisy XV.,44
:
"Ale ani lidskou pomocí, ani císařovými štědrými dary ani usmiřováním bohů se nedala zahladit zlá pověst, že požár byl založen na rozkaz. Aby tedy potlačil tu pověst, nastrčil Nero za viníky a potrestal nejvybranějšími tresty ty, jež lid pro neřestný život nenáviděl a nazýval Chrestiani. Původce tohoto jména Kristus byl za vlády Tiberiovy prokurátorem Pontiem Pilatem popraven. Tato zhoubná pověra byla sice prozatím utlumena, ale znova propukla nejen v Judeji, kolébce toho zla, nýbrž i v Římě, kde se všechny ohavnosti nebo hanebnosti soustřeďují a nalézají hodně ctitelů. Byli tedy pochytáni nejdříve ti, kteří se přiznávali, později však na jejich udání bylo jich převeliké množství usvědčeno, ne tak ze zločinu žhářství, jako spíše z nenávisti k lidskému pokolení." (Tacitus: Letopisy XV.,44. K roku 64 po Kr.)

- Gaius Suetonius Tranquillus (+ 140) Životopisy dvanácti císařů V.,25

"(Claudius) Židy vypudil z Říma, protože tam z podněcování Chréstova vytrvale tropili nepokoje." (Suetonius: Životopisy dvanácti císařů V.,25). K vyhnání Židů došlo v roce 49. Zápis ve Sk 18,1-2: "Potom odešel Pavel z Athén a přišel do Korintu. Tam se setkal s jedním Židem, který se jmenoval Akvila a pocházel z Pontu. Nedávno přišel se svou manželkou Priscillou z Itálie, protože císař Claudius vydal rozkaz, aby všichni Židé opustili Řím."

- Plinius Mladší v dopisu císaři Trajánovi roku 112 Epistola 96

"... jde o velký počet lidí ... Tato nakažlivá choroba (= křesťanství) zachvátila nejen města, ale i vesnice a venkov." (Plinius Mladší, místodržitel v Bithynii 111-113 Epistola 96, dotaz na císaře Trajána, jak zacházet s křesťany)

- Celsus, nepřítel křesťanů, Pravdivá řeč r. 168
Apoštolové: podle Mt 10,2-4: Šimon zv. Petr a jeho bratr Ondřej, Jakub Zebedeův (Větší, Starší) a jeho bratr Jan Zebedeův (Evangelista), Filip, Bartoloměj (Natanael), Tomáš, Matouš, Jakub Alfeův (Mladší), Tadeáš (Juda Tadeáš), Šimon Kananejský, Jidáš Iškariotský.

Misijní cesty apoštola Pavla a vznik jeho listů:

1. cesta 47-48, Jeruzalémský sněm 49,

2. cesta 49/50-57, Korint: 1 Sol, 2 Sol

3. cesta 53-58, Vazba v Efezu 53-54, Efez 54-57: Gal, 1 Kor, Flp ?, Makedonie 57: 2 Kor, Korint: 57-58: Řím, Vazba v Cézareji 58-60.

Vazba v Římě 61-63: Kol, Ef, Flp ?, Flm, Sťat v Římě asi 67

Raně křesťanské spisy:
První list Klementův (Řím r. 96), Sedm listů Ignáce s Antiochie (před r. 110),
List Barnabášův (asi 100-150), Didaché neboli Učení 12-ti apoštolů (asi 100-150),
Pastýř Hermův (Řím okolo r. 150), List Diognétovi (150-200).


Rozdělení Nového Zákona na kapitoly a verše je pozdního původu. Dělení na kapitoly pochází od Štěpána Langtona, kardinála, arcibiskupa canterburského (+ 1228), na verše od Roberta Štěpána, pařížského tiskaře r. 1551. Evangelium podle Matouše má 28 kapitol, podle Marka 16, podle Lukáše 24, podle Jana 21, Sk. apošt. 28 kapitol. Ježíš řekl svým apoštolům: "Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal." (Mt 28,19-20). Evangelia vznikla v letech 65-90 na základě tradice apoštolského učení.

2. CÍRKEV VE STAROVĚKU, VÝCHOD A ZÁPAD

Doba apoštolská končí smrtí posledního apoštola, kterým byl Jan Evangelista (+ v Efezu okolo roku 100).
Doba apoštolských otců: r. 100 - 150: Klement Římský, 4. papež (+ 96 ?), Ignác z Antiochie, biskup v Antiochii v Sýrii (+ Řím 110), Polykarp ze Smyrny (
+ po 155, dnes v Turecku), Papias z Hierapole (rok 130, dnes v Turecku).

Doba církevních otců: v letech 150 – 604.

Čtyři velcí východní církevní otcové: sv. Atanasius, arcibiskup v Alexandrii v Egyptě (+ 375), odpůrce ariánů, sv. Basil, arcibiskup v Cézareji Kappadocké (+ 379, dnes v Turecku), zakladatel klášterního života na Východě, sv. Řehoř Naziánský, patriarcha cařihradský (+ 389), vynikající kazatel, sv. Jan Zlatoústý (Chrysostomos), patriarcha cařihradský (+ 407), kazatel, spisovatel, reformátor východní liturgie.

Čtyři velcí západní církevní otcové: sv. Ambrož, biskup v Miláně v Itálii (+ 397), sv. Jeroným (+ 420), překladatel Písma sv. do latiny (Vulgáta), sv. Augustin, biskup v Hippo (+ 430, dnes v Alžírsku), Vyznání, O Božím městě, sv. Řehoř Veliký, papež v letech 590-604, "služebník služebníků božích", Homilie, Dialogy, dopisy (800), gregoriánský chorál.

Další církevní otcové: sv. Ireneus (Irenej) z Lyonu (+ 202, dnes ve Francii), Tertullián (+ po r. 220 v Kartágu, dnes v Tunisu), sv. Hyppolit Římský (+ 235), sv. Cyprián (+ v Kartágu 258), sv. Klement Alexandrijský (vl. jm. Titus Flavius Clemens, + před 216), Órigenés (+ 254), sv. Hilarius z Poitiers (+ 367, Francie).


Starokřesťanští bludaři:
a/ Gnostikové (1. století) - dva základní principy: dobro (= bůh) a zlo (= hmota), Ježíš je pouhý člověk
b/ Marción (2. stol.) - zlý Bůh Starého Zákona, dobrý Bůh Nového Zákona, nepřátelský postoj k tělu
c/ Montanus (po r. 150) - přehnané morální nároky, chtěné mučednictví pro víru, chiliasmus
d/ Enkratité (okolo r. 170) - přehnaný asketizmus, zavrhují manželství
e/ Ariáni (4. stol. v Alexandrii) - Ježíš je stvořená bytost, polobůh. Podobné učení hlásají Svědkové Jehovovi
f/ Manichejci (3. století) - boj: dobro a zlo, světlo a tma, duch a hmota, odpor k manželství
g/ Pelagius (+ okolo 422) - spásu může člověk dosáhnout vlastním přičiněním, bez nutnosti boží milosti, člověk rozhoduje o svém osudu sám
h/ Monofyzité (5. stol. a dále) - Kristus má jen jednu přirozenost, a to božskou. Jeho lidství se v v ní ztrácí jako kapka v moři
i/ Donatisté - ten, kdo zhřešil, nesmí vést církev ani udělovat svátosti
j/ Monotheleté (7. stol.) - Kristus má sice dvě přirozenosti - božskou a lidskou - ale jen jednu vůli, a to božskou.

Pronásledování křesťanů v Římské říši:
1. Nero (císařem 54-68): sv. Petr a Pavel, mučedníci římští
2. Domitián (81-96): konsul Flavius Clemens, mučen sv. Jan Evangelista.
3. Traján (98-117): mučedníci sv. Klement Římský a sv. Ignác z Antiochie
4. Marcus Aurelius (161-180):
mučedník sv. Justin
5. Septimius Severus (193-211):
mučedníce sv. Perpetua a Felicita
6. Maximinus Thrax (235-238): edikt proti křesťanským kněžím
7. Decius (249-251):
mučedníci sv. Agata, sv. Fabián
8. Valerián (253-260):
mučedníci sv. Cyprián, papež Sixtus II., sv. Vavřinec
9. Dioklecián (284-305):
mučedníci sv. Jiří, sv. Vincenc, sv. Kateřina a  Lucie
10. Galerius (305-311):
mučedníci sv. Kosma a Damián a několik tisíc dalších
13.6. 313 byl vydán Edikt milánský. Císař sv. Konstantin I. Veliký (císařem 324-337) tímto ediktem
udělil křesťanům náboženskou svobodu.
380 římský císař Tedosius Veliký (císařem 379-395) vydává edikt De fide catholica - O katolické víře.
529 byzantský císař Justinián I. (císařem 527-565) zrušil athénskou Akademii, jako symbol pohanství.


3. STAROVĚKÝ EKUMENICKÝ KONCIL

1. apoštolský sněm: Shromáždění apoštolů a starších v Jeruzalémě r. 49, Sk 15,6-29

Osm starověkých ekumenických sněmů:
1. První nicejský. Nicea (Νίκαια = Nikaja, Nicaea, dnes Iznik v Turecku. 20.05. - 25.06. (?) 325. Nicejské vyznání víry proti Ariovi: rovnost božských osob Syna s Otcem, Syn s Otcem stejné podstaty. Basilika (císařský palác), kde bylo vyhlášeno Credo je na dně jezera u města Iznik v Turecku. V roce 740 zasáhlo město veliké zemětřesení a ukrojilo část pevniny. Na toto místo se rozlilo jezero.
2. První cařihradský. Cařihrad - Konstantinopol - Istanbul v Turecku. Květen - červenec 381. Nicejsko-cařihradské vyznání víry: božství Ducha Svatého, Konstantinopol prohlášen za patriarchát.
3. Efezský. Efez dnes v Turecku. 22. červen - 17. červenec 431. Proti cařihradskému patriarchovi Nestoriovi: Panna Maria je Bohorodička, nikoli jenom matka Ježíšova.
4. Chalcedonský. Chalcedon dnes v Turecku (proti Konstantinopoli na asijské pevnině). 8. říjen - 1. listopad 451: Kristus je pravý Bůh a pravý člověk, má tedy dvě přirozenosti, Jeruzalém prohlášen za patriarchát. Nejslavnější sněm starověku.
5. Druhý cařihradský. 5. 5.- 2. 6. 553. Odsouzení teologické školy antiošské jako pokus o smír s monofyzity.
6. Třetí cařihradský. 7.11. 630 - 16. 9. 631. Odsouzení nauky o jedné vůli Kristově tzv. monotheletizmu.
7. Druhý nicejský. 24. září - 23. říjen 787. Odsouzení obrazoborectví - ikonoklasmu. Církevní otcové se sešli v basilice postavené po roce 745.
8. Čtvrtý cařihradský. Uznán za ekumenický jen církví katolickou, nikoli církví ortodoxní - pravoslavnou. 5. říjen 869 - 28. únor 870. Konstantinopolský patriarcha Fotios exkomunikován, dočasný smír Konstantinopolu s Římem.

Stanoveno pořadí patriarchátů: 1. Řím, 2. Konstantinopol, 3. Alexandrie, 4. Antiochie, 5. Jeruzalém.
Konstantinopolský synod r. 879-880 rehabilituje patriarchu Fotia. Ortodoxní (pravoslavnou) církví je uznáván za čtvrtý ekumenický sněm (VIII. všeobecný).


 Všeobecné sněmy se scházely k řešení otázek a jako reakce na bludná učení.
Ekumenické koncily nemají své jméno od toho, že shromažďují - i když jen v přibližně úplném počtu - biskupy celé obydlené země. Ani všechny církevní provincie nebyly vždy zastoupeny. Označení "ekumenický" říká jen, že podstatná část veškerého episkopátu byla na těchto koncilech přítomna a že její usnesení byla přijata římským biskupem a veškerou církví."
(Hubert Jedin: Malé dějiny koncilů).

 

Různé stupně zasedání představitelů církve:

Ekumenický sněm (všeobecný koncil) je shromáždění zástupců církve. Předsedá mu papež nebo jeho legát.
Plenární sněm - shromáždění zástupců několika církevních provincií. Předsedá metropolita- primas.
Provinciální sněm - shromáždění zástupců církevní provincie. Předsedá metropolita. Diecézní sněm (synod) - shromáždění zástupců diecéze. Předsedá biskup.
Biskupská konference - pravidelné shromáždění biskupů určité země. Nemá zákonodárnou moc. Předsedá primas nebo papežský nuncius.
Schůze děkanů - pravidelné shromáždění děkanů (vikářů) určitého biskupství. Předsedá biskup.
Vikariátní kněžská konference (schůze) - pravidelné shromáždění kněží a jáhnů děkanátu (vikariátu). Předsedá děkan (vikář).


Pět starověkých patriarchátů (pentarchie):

       Místo – Založil - Oblast
1. Řím, založil sv. apoštol Petr - Západ a severní Afrika
2. Antiochie,
založil sv. apoštol Petr - Sýrie a východ
3. Alexandrie, založil sv. evangelista Marek - Egypt a Etiopie
4. Konstantinopol vyhlášen za patriarchát v roce 381 - Řecko a Malá Asie.
5. Jeruzalém vyhlášen za patriarchát v roce 451 a spadá pod něj Palestina



4. CYRIL (KONSTANTIN) a  METODĚJ,

KŘESŤANSTVÍ U SLOVANŮ

815 * Metoděj (815-6.4.885), nejstarší ze sedmi dětí
827 * Konstantin (827-14.2.869), nejmladší
ze sedmi dětí
843 Ludvík Němec východofranským králem (846-876), pobýval v Řezně (Regensburg dnes Německo)
845 křest 14-ti českých kmenových knížat v Řezně
846 zemřel velkomoravský kníže Mojmír I., nastoupil Rostislav (846-870)
855 Ludvík Němec táhl proti Rostislavovi na Moravu. Výprava skončila neúspěšně
860-861 Konstantin (Cyril) a Metoděj na misiích u Chazarů, nalezli na Krymu ostatky sv. papeže Klimenta I.
862, do Konstantinopole přišlo poselstvo moravského knížete Rostislava se žádostí o vyslání biskupa, který by založil samostatnou církevní provincii
863, v létě přišel sv. Konstantin (Cyril) a Metoděj na Moravu
867 sv. bratři odešli z Moravy na pozvání papeže Mikuláše I. do Říma
867,13.11. zemřel papež Mikuláš I., jeho nástupcem se stal papež Hadrián II. (867,14.12. 872), který uvítal
sv. Konstantina (Cyrila) a Metoděje

868, 25.12. na slavnost Narození Páně vstoupil Konstantin do řeckého kláštera a přijal řeholní jméno Cyril.
869, 14. 2. ve věku 42 let zemřel v Římě sv. Cyril (
Konstantin) a byl pohřben v basilice sv. papeže Klimenta I.
869 papež Hadrián II. bulou Gloria in excelsis Deo schválil slovanskou bohoslužbu. Metoděj byl vysvěcen na biskupa a jmenován papežským legátem - arcibiskupem Sremským (Sirmium, na soutoku Dunaje a Sávy) a pannonsko-moravským. Sv. Metoděj přišel ke Kocelovi do Panonie.
869, říjen-870,únor se konal čtvrtý cařihradský všeobecný sněm. Patriarcha Fotios se svými stoupenci exkomunikován = dočasný smír mezi Římem a Konstantinopolí.
870 Rostislav lstí zajat synovcem Svatoplukem, vydán Frankům, odsouzen k smrti. Nakonec oslepen a uvězněn v klášteře, kde zemřel.
870 Metoděj zajat franskými biskupy a dva a půl roku vězněn ve Švábsku v klášteře Ellwangen.
871 Svatopluk obviněn Franky z věrolomnosti a uvězněn. Moravané se pod vedením kněze Slavomíra vzbouřili a vyhnali Viléma z Engelšalka. Svatopluk získal zpět Karlomanovu přízeň a byl vyslán Moravany vojensky zkrotit. Přeběhl, porazil Franky a stal se vládcem mojmírovské říše
872 zemřel papež Hadrián II., jeho nástupcem Jan VIII. (872,14.12.882)
873 na zásah papeže Jana VIII. Metoděj propuštěn z vězení a vrátil se na Moravu. Jan VIII. zrušil sloužení slovanské bohoslužby
879 papež Jan VIII. na udání bavorských kněží, že Metoděj nedodržuje zákaz slovanské bohoslužby a není pravověrný, povolal Metoděje do Říma.
 
879/880 synoda v Konstantinopolu (= ortodoxní VIII. ekumenický sněm). 

880 Metoděj spolu s Wichingem přišel do Říma                                    880, červen Jan VII. vydal bulu Industriae tuae, kterou potvrdil Metoděje za moravského arcibiskupa a znovu povolil slovanskou bohoslužbu vedle bohoslužby latinské. Dále založil diecézi nitranskou a vysvětil Wichinga jejím biskupem. Metodějova provincie se stala dvojjazyčnou.

880 Metoděj se vrátil na Moravu, biskup Wiching proti němu stále intrikoval.  881/882 Metoděj navštívil Konstantinopol a císař Basileios I. a patriarcha Fotios ocenili Metodějovo misijní působení
882 po návratu z Byzance po několik klidných let se Metoděj věnoval překladu Písma a svým žákům
882 papež Jan VIII. svými odpůrci zavražděn (první vražda papeže v
raném středověku, začátek úpadku papežství),

884 Svatopluk vojensky dobývá Panonii

885, 6.4. Metoděj ve věku 70-ti let zemřel a je pohřben na Velehradě
885, září novým papežem zvolen Štěpán V. (885-891)
885 Wiching si usurpoval moc nad moravskou církví, vyhnal se Svatoplukovým souhlasem Metodějovy žáky a dosáhl u papeže Štěpána V. zákaz slovanské bohoslužby, Morava se stala latinskou arcidiecézí, okolo 890 Svatopluk připojil ke své říši Čechy a na severu jeho vliv zasáhl až na Krakovsko. Jádro Velké Moravy (Morava, Nitransko, Panonie) měřilo 90 000 km2 a mělo 450 000 obyvatel. Spolu s dalšími oblastmi vlivu měla Velká Morava cca 1,5 mil. obyvatel
892 Wiching přeběhl od Svatopluka k franskému Arnulfovi a stal se jeho kancléřem
889-900 obnovena moravské arcidiecéze za knížete Mojmíra II. papežem Janem IX. (898-leden 900) - arcibiskup Jan a biskupové Benedikt a Daniel. Latinská orientace natrvalo zvítězila. 905-908 Velká Morava vyvrácena Maďary
po 913 Byzantský císař Konstantinos VII. Porfyrogennetos (913-959), jmenuje ve svém díle O správě říše stát knížete Svatopluka Velkou (= od Byzance vzdálenou) Moravou. Slovanské národy (Bulhaři, Srbové, Rusové, Ukrajinci, Rusíni) přijali byzantskou vzdělanost a liturgii.


5. STŘEDOVĚKÉ PAPEŽSTVÍ, BOJ O INVESTITURU

Investitura = obsazování církevních úřadů: jmenování arcibiskupů, biskupů, kanovníků, opatů a dalších osob s jejich uvedením do funkce.
Boj o investituru: kdo bude jmenovat církevní hodnostáře, zda církev nebo stát, znamenal zápas o nezávislost církve na světské moci.

Protagonisté boje o investituru:
1. Jindřich IV., německý král (1056-1106)
2. Řehoř VII., papež (1073-1085)
. "Miloval jsem spravedlnost a ošklivil si nešlechetnost: proto umírám ve vyhnanství" (papež Řehoř VII. před smrtí v Salernu)
1075 Řehoř VII. formuloval svůj církevní a politický program v Papežském Diktátu - Dictatus papae: papež je hlavou univerzální církve a je proto postaven i nad krále
1076 Jindřich IV. na sněmu ve Wormsu (Německo) dal Řehoře VII. sesadit
1076 Řehoř VII. exkomunikoval Jindřicha IV.
1077 Jindřich IV. přišel jako kajícník do Canossy (hrad v Apeninách v sev. Itálii) a je od Řehoře VII. exkomunikace zproštěn. Pokořil se před papežem, ale přejal iniciativu
1080 Jindřich IV. opět v klatbě a proti Řehořovi zvolil vzdoropapeže
1085 Řehoř uprchl před Jindřichem IV. z Říma a zemřelv Salernu (u Neapole)
1122
Wormský konkordát mezi církví a císařstvím řešení investitury: biskupa zvolí kněží a jáhni (klérus), papež potvrdí (symbol duchovní moci: prsten a berla). Panovník uvede do držení světských statků a práv (symbol světské moci: žezlo). Rozlišuje se tedy moc duchovní = spritualia a moc světská = temporalia
1157-1177 další mocenský boj mezi císařstvím a papežstvím za císaře Fridricha Barbarossy (1152-1190) a papeže Alexandra III. (1159-1180). Teorie dvou mečů podle Lk 22,38: jeden v ruce císaře, druhý v ruce papeže.
Inocenc III. (1198-1216) - nejmocnější papež církevních dějin, za něho dosáhlo papežství nadvlády v Evropě.

Investitura:
1. uznání dvojí moci: duchovní a světské, císařství a papežství
2. sebeuvědomění církve: posílení univerzality a vlivu papeže
3. centralizace církve
4. zvýšení mravní úrovně kléru
3. prosazení celibátu duchovních

Povinný celibát v Čechách zavedl r. 1143 papežský legát kardinál Guido. Do té doby žili kněží v Čechách většinou v manželství (kronikář Kosmas měl manželku Božetěchu, jejich syn byl olomoucký biskup Jindřich Zdík). Kněží byli běžně ženatí i na začátku 13. století, ale to bylo hodnoceno jako přestoupení zákona.


6. VÝCHODNÍ SCHIZMA

schizma z latinské strany:
1. Papež Lev IX., vl. jménem Bruno z rodu hrabat z Egisheimu-Dagsburku (Alsasko), pontifikát 1049-1054
2. Humbert da Silva Candida, kardinál, představitel delegace západní církve do Konstantinopolu r. 1054. Inteligentní,
ctižádostivý, sebevědomý a domýšlivý. Málo informovaný v záležitostech východní církve.
3. Fridrich Lotrinský, papežův kancléř, pozdější papež Štěpán IX. (papežem 1057-1058), člen delegace západní církve do Konstantinopolu r. 1054, horlivý stoupenec reformy církve
4. Petr, arcibiskup z Amalfi, člen delegace západní církve do Konstantinopolu r. 1054

schizma z řecké strany:
1. Konstantinos IX. Monomachos, byzantský císař (1042-1055). Byl pro dohodu s papežem
2. Michael Kerularios, konstantinopolský patriarcha (1043-1058), ctižádostivý, vypočítavý, s politickými ambicemi, odpůrce dohody s latiníky. Chtěl dosáhnout nezávislost na Římu. V r. 1058 ho císař Isaakios I. Komnenos poslal do vyhnanství, kde zemřel.

Od 11. století není jméno papeže v diptychu (přímluvách) východní církve.

Vsuvka Filioque (Duch Svatý vychází z Otce i Syna) ve vyznání víry v západní církvi je na Východě pokládáno za blud
1053 Michael Kerularios dal zavřít v Konstantinopoli kostely a kláštery západního obřadu
jaro 1054 do Konstantinopole přišla papežská delegace vedená kardinálem Humbertem, aby urovnala spory mezi
latinskou a řeckou církví. Velký problém byl v nepřesných překladech na obou stranách a jazykové překážky
1054,14.4. zemřel papež Lev IX. 13.4.1055 byl zvolen nový papež Viktor II.
1054,16.7. položili papežští legáti při bohoslužbě v chrámu Hagia Sofia v Konstantinopoli na oltář exkomunikační bulu, kterou vyloučili z církve patriarchu Kerularia a jeho stoupence
1054,24.7. synoda východní církve exkomunikovala (vyloučila) z církve papežské legáty, Humbertovu bulu slavnostně spálili
1965,7.12. na posledním zasedání II. vatikánského koncilu byla zrušena exkomunikace z r. 1054 papežem římskokatolické církve Pavlem VI. a pravoslavným konstantinopolským patriarchou Athenagorasem.

Důvody schizmatu:
1) duchovní rozdíly mezi východní (řeckou) a západní (latinskou) civilizací
2) spor o církevní pravomoc (jurisdikci) nad jižní Itálií
3) spory teologické (Filioque = Duch Svatý z Otce i Syna vychází)
4) spory liturgické (používání nekvašeného chleba na západě, zpěv Aleluja v postní době na východě)
5) spory o povinný kněžský celibát
6) vzájemná obviňování

schizma se rozšířilo na všechny církve byzantského obřadu: Bulharsko, Srbsko, Rumunsko, Ukrajinu a Rusko. Církev se rozdělila na západní (římskokatolickou) a východní (pravoslavnou, ortodoxní).


KŘÍŽOVÉ VÝPRAVY:


1073 se Palestiny zmocnili Turci
1095 papež Urban II. (1088-1099) vyhlásil v Clermontu (již. Francie) křížovou výpravu na osvobození Božího hrobu
1096-1099 1. křížová výprava: dobyt Jeruzalém, založeno Království jeruzalémské a další malé křesťanské státy v okolí. Nejúspěšnější křížová výprava
1147-1149 2. křížová výprava: křesťanské vojsko zničeno v Malé Asii, krach výpravy přičten sv. Bernardovi z Clairvaux. Výpravy se zúčastnil český kníže a pozdější král Vladislav II.
1187 po prohrané bitvě u Hattinu (poblíž jez. Genezaretského) Jeruzalém ztracen
1189-1192 3. křížová výprava: po nešťastné smrti velitele výpravy císaře Fridricha Barbarossy (+1190) se výprava rozpadla. Bylo však dosaženo příměří se sultánem Saladinem (1192), možnost putovat do Jeruzaléma
1202-1204 4. křížová výprava: místo do Svaté země táhli křižáci na Byzanc a dobyli Konstantinopol (1204). Na troskách Byzantské říše založili latinské císařství (1204-1261).
1212 křížová výprava dětí - neexistovala, je to zkomolená legenda.
1228-1229 5. křížová výprava pod císařem Fridrichem II. Jeruzalém vrácen křesťanům
1244 Jeruzalém natrvalo ztracen
1248-1254 6.křížová výprava: vojsko pod vedením francouzského krále Ludvíka IX. poraženo v Egyptě
1270 7. křížová výprava: Ludvík IX. v Tunisu zemřel na mor, výprava se rozpadla
1291 křižáci ztratili pevnost Akko v Palestině, konec křížových výprav.



7. CÍRKEVNÍ ŘÁDY A KONGREGACE

Řeholní život má svůj počátek v Egyptě koncem 3. stol. Mniši žili zpočátku jednotlivě (anachoreti), později se sdružovali do větších společenství (cenobité). První pravidla společného života egyptských mnichů sestavil sv. Pachomius (+ asi 346). V západní Evropě se prosadila řehole sv. Benedikta (+ 547). Řády vznikaly hlavně ve středověku. Prvním západním řádem byli benediktini, posledním jezuité. V novověku vznikaly kongregace.

Základní řehole:
1. benediktinská, 2. augustiniánská, 3. dominikánská, 4. františkánská, 5. jezuitská.

Řeholní společnosti mohou mít tyto složky:

1. první řád = řeholníci muži (na př. františkáni)
2. druhý řád = řeholnice ženy (na př. klarisky)
3. třetí řád = věřící laikové žijící ve svém civilním zaměstnání (př. dominikáni-terciáři).
K terciářům patří i přidružení členové jako: obláti, donáti, familiárové, konfrátrové, čestní členové. První a druhý řád zavazuje celibátem, třetí řád není celibátní.
Jsou řeholní společnosti, které mají jenom první řád (na př. jesuité) nebo první a druhý (na př. benediktini) nebo všechny tři (na př. minorité - františkáni). Některé řeholní instituce mají jenom kněze (na př. premonstráti, jezuité), v jiných jsou i laičtí bratři bez svěcení (někdy zvaní konvrši, na př. cisterciáci), v dalších jsou kněží v menšině (na př. milosrdní bratři), a jsou konečně řeholní společnosti, kde kněží nejsou vůbec.

Řeholníci mívají před svým řádovým jménem označení:

Fr. (Frater = bratr), Fra. (pro profesní členy maltézského řádu), P. (pater = otec), Mag. (Magister), D. (Dom u benediktinů sv. Maura nebo Don u theatinů a salesiánů), u řeholnic S. (Sorror = sestra), V. (Virgo=Panna).

Konvrš, latinsky frater conversus = obrácený bratr, řeholník, který není knězem. Konvrši ve středověku konali v klášteře hospodářské práce. Mniši museli rozdělit svůj čas na modlitbu a práci. Některé práce bylo potřeba konat v době modliteb a proto byli v 10. - 13. století přijímáni do kláštera laičtí bratři (konvrši), kteří se zúčastnili ranní nebo večerní bohoslužby. Ostatní čas věnovali práci v kuchyni, na poli nebo na hospodářském dvoře. V ženských klášterech pracovaly konvršky, které pečovaly o nemocné, pracovaly v kuchyni a na zahradě.


Nauka o řeholních institucích se jmenuje monasterologie (lat. monasterium = klášter). V následujícím přehledu je za názvem řeholní instituce uvedena v závorce zkratka instituce, jméno zakladatele nebo místo vzniku a rok založení, na př. dominikáni (OP, sv. Dominik 1216).

A. MUŽSKÉ ŘÁDY
a) Rytířské řády
1. Němečtí rytíři = Bratři P. M. Jeruzalémské - (OT, Jeruzalém 1190)
2. Maltézští rytíři = Johanité - (OMelit, Jeruzalém 1048)
3. Templáři - (zkratka není, francouzští šlechtici v Jeruzalémě 1119)
4. Řád sv. Ducha - (zkratka není, Francie 12. stol.)

b) Křížovníci
1. Křížovníci s červenou hvězdou - (OCr, sv. Anežka Česká 1233)
2. Křížovníci s červeným křížem - (zkratka není, Jeruzalém v době křížových válek)
3. Křížovníci s červeným srdcem - Cyriaci (zkratka není, v Polsku, 1179)

c) Řeholní kanovníci
1. Řeholní kanovníci sv. Augustina - (CanReg, vznikli z kněžských kapitul v 11. stol.)
2. Premonstráti - (OPraem, sv. Norbert z Xanten 1120)

d) Mnišské řády
1. Benediktini - (OSB, sv. Benedikt před r. 547)
2. Cisterciáci - (OCist, sv. Robert a sv. Bernard z Clairvaux 1098)
3. Celestini - (zkratka není, sv. Petr Celestin před r. 1294)
4. Kartuziáni - (OCarthus, sv. Bruno 1084)
5. Trappisti - (OCR, Armand Jean Le Bouthillier de Rancé po 1644)

e) Žebravé řády
1. Dominikáni - (OP, sv. Dominik 1216)
2. Minoriti - (OFM Conv., sv. František z Assisi 1209)
3. Františkáni - (OFM, původně minorité, 1517)
4. Hyberni - (zkratka není, původně irští františkáni, 16. stol.)
5. Kapucíni - (OCap, původně minorité, 1525)
6. Obutí augustiniáni – eremité - (OESA, vznikli z několika poustevnických kongregací 1258)
7. Bosí augustiniáni - (OESA Disc., reformovaní španělští augustiniáni 1533)
8. Obutí karmelitáni - (OC, hora Karmel v Palestině, 2. pol. 12. stol.)
9. Bosí karmelitáni - (OCD, sv. Terezie z Avily 1568)
10. Trinitáři - (OTrin., sv. Jan z Mathy a sv. Felix z Valois 1198)
11. Serviti - (OSM, sedm florentských měšťanů 1233)
12. Pavláni - (OMinim., sv. František z Pauly 1435)
13. Pavlíni - (OSPPE, ostřihomský kanovník Eusebius 1225)
14. Milosrdní bratři - (OSJdD, sv. Jan z Boha 1537)

f) řeholní klerikové
1. Theatini - (CR, sv. Kajetán z Tiene 1524)
2. Barnabiti - (OSP, sv. Antonín Maria Zaccaria 1530)
3. Jezuiti - (SI, sv. Ignác z Loyoly 1534)
4. Piaristi - (SP, sv. Josef Kalasanský 1597)
5. Somaskové - (zkratka není, sv. Jeroným Emiliani 1632)

B. MUŽSKÉ KONGREGACE
1. Oratoriáni - (zkratka není, sv. Filip z Neri 1564)
2. Lazaristi - (CM, sv. Vincenc z Pauly 1625)
3. Bartolomiti - (zkratka není, P. ThDr. Bartoloměj Holzhauser 1642)
4. Školští bratři - (FSC, sv. Jan Kř. de la Salle 1680)
5. Ivaniti - (zkratka není, Dominik Ant. Stey 1725)
6. Redemptoristi - (CSsR, sv. Alfons Maria z Liguori 1732)
7. Společnost Srdce Ježíšova - (zkratka není, P. Leonor Frant. Tournely 1794)
8. Obláti - (OMI, Karel Josef Eugen Mezenod 1815)
9. Pallottini - (PSM, P. Vincenc Palotti 1835)
10. Kongregace Misionářů Nejdražší Krve - (CPPS, zakladatel není znám, 1845)
11. Eucharistiáni - (SSS, P. Petr Julian Eymard 1856)
12. Salesiáni - (SDB, sv. Jan Bosco 1859)
13. Verbisti (SVD, bl. P. Arnold Janssen 1875)
14. Kongregace Misionářů Nejsvětějšího Srdce Ježíšova (SCJ, P. Dr. Leo Dehon 1878)
15. Salvatoriáni (SDS, P. František Maria z Kříže Jordan 1881)
16. Petrini (CFSsS, P. M. Klement Václav Petr 1888)
17. Kalasantini (zkratka není, P. Ant. Maria Schwarz 1889)
18. Těšitelé (CFC, P. Josef Litomiský 1922)
19. Kongregace sv. Michala (zkratka není, P. Pattloch 20. stol.)


C. ŽENSKÉ ŘÁDY
1. Johanitky (druhý řád maltézského řádu)
2. Strážkyně sv. Hrobu (druhý řád křížovníků s červeným křížem)
3. Řeholní kanovnice sv. Augustina (druhý řád řeholních kanovníků sv. Augustina)
4. Premonstrátky (druhý řád premonstrátů)
5. Benediktinky (druhý řád benediktinů)
6. Cisterciačky (druhý řád cisterciáků)
7. Dominikánky (druhý řád dominikánů)
8. Klarisky (druhý řád minoritů, založila sv. Klára)
9. Klarisky – kapucínky (druhý řád kapucínů)
10. Řeholní terciářky sv. Františka z Assisi (třetí řád minoritů)
11. Alžbětinky (OSE, Apolonie Radermacherová 1626)
12. Augustiniánky (druhý řád obutých augustiniánů)
13. Magdalenitky (řád německého původu s řeholí sv. Augustina)
14. Celestinky (založila Maria Victoria Fornari 1604)
15. Voršilky (OSU, sv. Angela Merici 1535)
16. Řád Navštívení P. Marie – vizitantky (VSM, sv. Frant. Saleský a Jana Františka de Chantal 1610)
17. Karmelitky (druhý řád karmelitánů reformovaný sv. Terezií Vel. 1563)

D. ŽENSKÉ KONGREGACE, SPOLEČNOSTI A DOMY
1. Školské sestry de Notre Dame (sv. Petr Fourier a bl. Alexie Le Clerc 1597)
2. Anglické panny (IBMV, Mary Wardová 1609)
3. Dcery křesťanské lásky – vincentky (sv. Vincenc z Pauly 1633)
4. Milosrdné sestry sv. Karla Boromejského (SCB, Josef Richard Chauvenel 1652)
5. Redemptoristky (druhý řád redemptoristů)
6. Sestry Dobrého Pastýře (Rose Virginie Pelletierová 1831)
7. Chudé školské sestry Naší Paní (Karolina Gerhardingerová 1833)
8. Dcery Nejsvětějšího Spasitele (DNS, Alfonsa Alžběta Eppingerová 1849)
9. Milosrdné sestry sv. Kříže (P. Theodosius Florentini a bl. M.Terezie Schererová 1856)
10. Šedé sestry III. řádu sv. Františka (OSFGr, Marie Xaverie a Anna Dulcelina Plaňanské 1856)
11. Kongregace sester sv. Hedviky (kanovník Robert Spiske 1859)
12. Dcery Božské lásky (FDC, Františka Lechnerová 1868)
13. Dcery P. Marie Pomocnice – salesiánky (FMA, sv. Jan Bosco 1872)
14. Mil. sestry III. řádu sv. Františka pod ochranou sv. Rodiny (brněnský biskup ThDr. Frant. Saleský Bauer 1886)
15. Sestry Nejsvětější svátosti (Marie Magdalena Šebestová 1887)
16. Misijní sestry (CMSSpS, bl. P. Arnold Janssen 1889 - viz verbisté)
17. Paulínky (FSP, Giacomo Alberion 1915)
18. Těšitelky Nejsvětějšího Srdce Ježíšova (Barbora Vůjtěchová 1915)
19. Kongregace cyrilometodějských sester (Marie Růžena Nesvadbová 1928)
20. Malé sestry Ježíšovy (Magdalena Ježíšova 1939)
21. Misionářky lásky - sestry Matky Terezy (MC, Matka Tereza vl. jménem Ganxhe Agnes Bojaxhiu 1949) a další ženské kongregace.


8. KATOLICKÁ CÍRKEV 13.-14. STOLETÍ

Poslední Přemyslovci:
1. Přemysl Otakar I. (1197-1230)
2. Václav I. (1230-1253), bratr sv. Anežky České
3. Přemysl Otakar II. (1253-1278), křížová výprava do Pruska
4. Václav II. (1278-1305), příznivec církve proti panstvu
5. Václav III. (1305-1306), zavražděn, konec Přemyslovců

Významní biskupové 13. stol.:
1. Ondřej, pražský biskup (1214-1224), bojovník za práva církve, zemřel v exilu
2. Robert, olomoucký biskup (1202-1240), dal stavět olomouckou katedrálu, založil klášter na Velehradě
3. Bruno ze Schauenburku, olomoucký biskup (1246-1281), rádce Přemysla Otakara II., organizátor olomoucké diecéze, zakladatel kolegiátní kapituly v Kroměříži, zavedl na církevních statcích manské zřízení, 1267 nezdařená výprava na Litvu
1212 Zlatá bula sicilská - úprava vztahů českého království k Římské říši, český král má od nynějška více práv než povinností
1221,30.6. Schalzberk (v Rakousku, jižně od Znojma), konkordát = dohoda mezi králem Přemyslem Otakarem I. a biskupem Ondřejem o úpravě vztahů mezi církví a státem (biskupská investitura, vynětí kleriků z laické soudní pravomoci, církevní desátky, držení církevních statků). Reformní požadavky církve se prosazovaly postupně přes celé 13. stol. Pražskými biskupy se stávají šlechtici. Kolonizace venkova, rozvoj měst, zejména měst královských - vznik měšťanstva, hornictví (Kutná Hora), pronikání německého obyvatelstva a jeho zvyků.
Život církve: synody, venkovští děkani, katedrální škola u sv. Víta v Praze a na Vyšehradě, později také generální studium dominikánů, minoritů, augustiniánů = předstupeň univerzity, početní nárůst kněžstva. Mše za zemřelé, odpustky, almužny, mariánská úcta, píseň "Svatý Václave", gotický sloh.

Vzrůst dosavadních řeholí, vznik klášterů:
johanité: Praha-Malá Strana 1156/9, Strakonice 1243
templáři: Praha 1230, na Moravě Čejkovice a Jamolice
křížovníci s červenou hvězdou: Praha u dn. Karlova mostu 1252, Znojmo-sv. Hypolit, Vratislav 1242/8
premonstráti: Brno-Zábrdovice 1200
obutí augustiniáni: Praha-sv. Tomáš 1285, Pivoň u Domažlic 1256, Brno-sv. Tomáš 1350, Litomyšl 1356
řeholní kanovníci sv. Augustina: Praha-Karlov 1351
benediktini: Těšín 1211, Orlová 1269, Pustiměř u Vyškova na Mor. 1340
cisterciáci: Zlatá Koruna 1263, Vyšší Brod 1259, Zbraslav 1292
kartuziáni: Praha-Smíchov 1342, Dolany u Olomouce 1379, Brno-Královo Pole 1375
minorité: Praha-Staré město-sv. Jakub 1228, Olomouc 1230, Brno 1231, Opava 1238, Krnov 1273
dominikáni: Praha-Staré Město po 1225, Olomouc 1227/30, Brno 1237, Jablonné 1252, Znojmo 1253, Opava 1291, Plzeň 1300
obutí karmelitáni: Praha-Nové Město-P. Marie Sněžná 1347

Třetí řády: Sv. Anežka Česká (okolo 1207-1282), 1234 vstoupila do kláštera klarisek na Františku v Praze, styky se sv. Klárou - 4 dochované listy, 1874 prohlášena za blahoslavenou, 12.11.1989 kanonizována

Kacíři: valdenští, bekyně-begardi, bratří a sestry svobodného ducha, flagelanti.

Dynastie Lucemburská:
1. Jan Lucemburský (1310-1346), král-dobrodruh
2. Karel IV. (1346-1378), "Otec vlasti", péče o stát a dynastii
3. Václav IV. (1378-1419), zhýčkaný syn velkého otce
4. Zikmund Lucemburský (1419-1437), schopný politik nevybíravých prostředků

Markrabí moravští:
1. Jan Jindřich, bratranec Karla IV. (1350-1375)
2. Jošt (1375-1411), bratranec Václava IV., zvolený císař

Významní biskupové 14. stol.:
1. Jan IV. z Dražic, poslední pražský biskup (1301-1343), prosazuje nezávislost církve, zřizuje inkviziční soud, spor s minority o působení v duchovní správě - ukončen 1334, zakládá augustiniánský klášter v Roudnici 1333
2. Arnošt z Pardubic, první pražský arcibiskup (1343-1364), císařský rádce a diplomat, zabezpečil univerzitu i stavbu katedrály sv. Víta, dobrý hospodář, sociální cítění, organizátor diecéze, dokončil proces nezávislosti církve na moci laiků, bojuje proti zlořádům
3. Jan Očko z Vlašimě (1364-1379), druhý pražský arcibiskup, předtím biskup olomoucký (1351), od r. 1378 první český kardinál, pokračoval v díle svého předchůdce Arnošta
4. Jan z Jenštejna (1379-1396), třetí pražský arcibiskup, předtím biskup v Míšni (1375), kancléř krále Václava IV., muž evropského rozhledu, asketa, pečuje o mravní povznesení kněžstva, mariánský ctitel - 1386 svátek Navštívení P. M., úcta k eucharistii, hájí svobodu církve, avšak v politických jednáních málo úspěšný, konflikt s mocí světskou, zemřel v exilu
5. Jan ze Středy, biskup olomoucký (1364-1380), předtím biskup litomyšlský (1353), představený císařské kanceláře Karla IV.

Reformní kazatelé doby Karlovy:

Konrád Waldhauser, Jan Milíč z Kroměříže

1344 pražské biskupství povýšeno na arcibiskupství se sufragánními biskupstvími v Olomouci (zal. 1063) a Litomyšli (zal. 1344). K založení dalších plánovaných biskupství (St. Boleslav, Mělník, Slaný) nedošlo, 1344 zahájení stavby gotické katedrály sv. Víta v Praze (v dnešní podobě dokončena 1929)

1348 založena (Karlova) univerzita v Praze se čtyřmi fakultami vč. teologické, 4 skupiny studentů tzv národy: český, bavorský, polský, saský
Úcta ostatků svatých, odstranění ordálií, kapitula metropolitní u sv. Víta, kapituly kolegiátní (Vyšehrad, u Všech sv. na Hradě pražském, Karlštejn a j.), augustiniánská "moderní zbožnost".
Sv. Jan Nepomucký, generální vikář arcibiskupa Jana z Jenštejna, 1393 umučen, 1721 blahořečen, 1729 kanonizován.


9. ZÁPADNÍ ROZKOL, KONCILIARISMUS

1309 papež Klement V. (1305-1314) se usadil v Avignonu (v jižní Francii), začátek tzv "avignonského exilu" (1309-1378). Neklidné poměry v Itálii, politická závislost na králi Francie.
1377 papež Řehoř XI. se vrátil do Říma (sv. Kateřina Sienská)
1378, 8.4. jeho nástupcem zvolen Říman Urban VI. (1378-1389)
1378, 20.9. zvolen protipapež Klement VII. (1378-1394), který odešel do Avignonu = vznik schizmatu (1378-1417). Oba papežové byli přesvědčeni o své legitimitě, jmenovali biskupy. Západní křesťanství se rozdělilo.
Konciliarismus: nejvyšším reprezentantem církve je koncil, papež je pouze jeho výkonným orgánem a je povinen mu skládat účty ze svého úřadování. Papežství není původu božského, a proto koncil může papeže sesadit a jmenovat nového. Koncil tak stojí nad papežem. Konciliarismus se projevil na koncilu v Kostnici (1414-1418) a zejména na koncilu basilejském (1431-1449), kdy byl proti Evženu IV. zvolen vzdoropapež Felix V. (poslední vzdoropapež v dějinách).
V dalších stoletích se konciliarismus uplatnil ve Francii (galikanismus) a v Německu. Tento konciliarismus se nevěnoval teologickým problémům, jak to činily koncily ve středověku, nýbrž podporoval snahy vyzdvihnout postavení jednotlivých národních církví. S konciliarismem skoncoval až I. vatikánský koncil.                                                     1409 koncil v Pise sesadil oba papeže (římského a avignonského) a zvolil nového Alexandra V. Sesazení papežové však odmítli opustit svůj úřad. Z dvojpapežství se stalo trojpapežství
1414 císař Zikmund Lucemburský
svolal koncil do Kostnice
1417 za papeže zvolen Martin V. (1417-1431), ten došel všeobecného uznání (římský Řehoř XII. abdikoval, avignonský Benedikt XIII. ztratil stoupence, pisánský Jan XXIII. byl sesazen) = ukončení západního schizmatu.
Dějinný význam kostnického koncilu nespočíval v odsouzení a upálení M. Jana Husa, ale v překonání trojpapežství. Tím byl ukončen rozkol trvající 39 let.

10. JAN HUS A HUSITSKÉ HNUTÍ

John Wyclif- Jan Viklef (1330-1384), anglický profesor teologie na univerzitě v Oxfordu, 1377 papežem Řehořem XI. prohlášen za kacíře, 1428 posmrtně jeho kosti vykopány a spáleny.

Základní teze Wyclifova učení:
a/ v eucharistii zůstává zachován chléb a víno, Kristus je ve svátosti přítomen jenom pomyslně
b/ dobré skutky vykonané ve stavu těžkého hříchu jsou hříšné, tedy: těžce hříšný člověk není biskupem, rychtářem, soudcem, kněz ve hříchu neuděluje svátosti
c/ pravá církev není viditelná, tvoří ji předurčení ke spáse
d/ odmítá úctu svatých, očistec, odpustky, individuální zpověď, sloužení svaté mše.

Jan Hus z Husince (1378-1415), český reformátor.
* 1370 v Husinci (u Prachatic), 1396 hodnost mistra svobodných umění, 1400 vysvěcen na kněze, 1402 začíná kázat v Betlémské kapli, sleduje učení J. Wyclifa, 1408 začátek sporů s pražským arcibiskupem Zbyňkem Zajícem, 1412 staví se proti odpustkům = konflikt s papežským stolcem, univerzita odsuzuje 45 bludných článků Wyclifových, pisánský papež Jan XXIII. uvalili na Husa kladbu, Hus odešel z Prahy na venkov
1414 přichází do Kostnice,
1415 kostnický sněm odsuzuje Wyclifovo učení jako bludné
1415, 6.7. jako zatvrzelý kacíř upálen a popel rozsypán do Rýna
1999,17.12. papež Jan Pavel II. vyjádřil lítost katolické církve nad smrtí Jana Husa, kterého nazval reformátorem

Základní teze Husova učení:
a/ pravá církev není viditelná, tvoří ji předurčení ke spáse
b/ v proměněné eucharistii - Tělu a Krvi Páně - zůstává i nadále zachován chléb a víno (tzv remanence)
c/ odmítnutí odpustků

Utrakvisté z lat. sub utraque = pod obojí, tedy přijímající pod obojí způsobou = husité: laický kalich, česká mše, odmítnutí úcty svatých, obrazů, odpustků, papežství, apoštolské posloupnosti - volení kněží.

Husitské strany:
- pražská, ochotná ke smíru s církví, - táborská, radikální
1417 pražská univerzita schválila příjímání pod obojí
1419 zemřel král Václav IV.,
vypálen kartuziánský klášter v Praze na Újezdě (Smíchov) = začátek husitské revoluce


1420 čtyři pražské artikuly - 1. podávání pod obojí, 2. svobodné hlásání Božího slova, 3. konec světského panování kněžstva, 4. zamezení a trestání těžkých hříchů

1431 bitva u Domažlic = domácí válka přerostla v mezinárodní
1433 husité jednají s koncilem v Basileji, vzájemná smlouva zv. kompaktáta
1434 bitva u Lipan = konec husitských radikálů
1436 kompromisní sjezd v Jihlavě = ukončení husitských válek
Následky husitských válek: poplenění třetiny Čech (táborité, křižáci), mocenský úpadek kléru, majetkové přesuny ve prospěch šlechty a měst, úpadek panovnické moci, uvolnění veřejného pořádku, dvě konsistoře (horní, dolní) = počátek náboženského rozdvojení národa, škody hospodářské a kulturní, katoličtí a husitští mučedníci, český mesianismus.

Za husitských válek zaniklo biskupství v Litomyšli, zničeno 170 klášterů, 400 kostelů, české středověké knihy odvezeny do ciziny.
Husitské války postihly zejména Čechy, kde byla namnoze církevní správa na dlouho rozvrácena. Na Moravě se díky olomouckému biskupu Janu Železnému (olomouckým biskupem 1416, od r. 1426 kardinál, + 1431) husité neprosadili a farní struktura zůstala zachována. Mnoho katolických mučedníků a
husitských exulantů!


11. PROTESTANTSKÁ REFORMACE

Protagonisté reformace:
1. Martin Luther (1483-1546), augustiniánský mnich, "otec reformace",
* 1483 v Eislebenu, 1505 hodnost mistra svobodných umění, 1505 vstoupil do kláštera augustiniánů, 1507 vysvěcen na kněze
1512 doktorát teologie a profesor biblistiky ve Wittenbergu
1517 veřejně se staví proti kupčení s odpustky, sepisuje 95 tezí
1520 zásadním způsobem napadá papežství a církev (z reformy se stává reformace),
"Protože jsi zarmoutila svatost našeho Pána, proto ať tě sužuje věčný oheň." (Martin Luther 10.12.1520, když vhodil do ohně papežskou bulu Exsurge Domine, hrozící mu klatbou) 1521 jako bludař vyobcován z církve, hájí se na říšském sněmu v Wormsu, odmítá se podrobit, odchází na hrad Wartburg, překládá do němčiny Nový Zákon, císařem Karlem V. dán do klatby (Wormský edikt)
1525 ve svých 42 letech se oženil s bývalou řeholnicí Kateřinou z Bory
1534 vychází kompletní Lutherův překlad celé Bible do němčiny
1546  + v Eislebenu

Základní teze Lutherova učení:
a/ člověk je ospravedlněn pouze Boží milostí a toliko vírou bez vlastních zásluh (sola gratia - pouhou milostí, sola fide - pouhou vírou)
b/ jediným pramenem a měřítkem víry je Písmo (sola Scriptura - pouze Písmo)
c/ uznává jen 3 svátosti: 1. křest, 2. pokání, 3. večeři Páně
d/ není rozdílu mezi kleriky a laiky, všichni křesťané jsou duchovním stavem, požaduje laický kalich


Jan Kalvín (1509-1564), náboženský samovládce v Ženevě, dovršitel reformace, zakladatel radikální, bojovné kalvínské reformované církve, rigorózně přísný, své odpůrce trestá smrtí.
1541 sepsal Ženevský církevní řád. Kalvinisté ve Francii = hugenoti

Základní teze Kalvínova učení:
a/ sola fide, sola Scriptura - jako Luther
b/ dvojí předurčení: ke spáse, k zavržení (tzv predestinace)
c/ ve večeři Páně je Kristus přítomen duchovně
d/ odmítnutí úcty svatých, jejich ostatků a obrazů
e/ odmítnutí církevní hierarchie (obec je místem, kde se uskutečňuje Boží vláda
f/ odmítá podřízenost obce vůči nehodné vrchnosti, státu

Ulrich Zwingli (1484-1531), reformátor něm. hovořícího Švýcarska v Curychu

Základní teze Zwingliho učení:
a/ zdrojem víry je "samotné Kristovo evangelium"
b/ svátosti a večeře Páně jsou jenom symboly
c/ odmítnutí úcty svatých, jejich ostatků a obrazů

6. Jindřich VIII. (1509-1547), anglický král, odtrhl 1534 z nízkých, osobních důvodů anglickou církev od Říma. Dílo reformace dovršili jeho nástupci (Alžběta I. Anglická)
1512-1517 zasedal v Římě 5. lateránský koncil, avšak pro nezájem papežství nepřikročil k reformě církve
1529 na říšském sněmu ve Špýru protestují evangelíci proti závěrečnému usnesení (od toho "protestanti" = evangelíci)
1530 evangelická strana předkládá své vyznání víry zv. augsburgské = základní vyznání luterské reformace, císařem Karlem V. však bylo zamítnuto
1555 náboženský mír v Augsburgu uznává luterány, (ale nikoli reformované) za rovnoprávné = trvalé konfesijní rozdělení Německa. Stanovena nemravná zásada: cuius regio, eius religio - čí vláda, toho i náboženství
1598 po dlouhých válkách získávají francouzští protestanté ediktem nantským podmíněnou náboženskou svobodu
1685 francouzský král Ludvík XIV. ruší edikt nantský
1999 katolická církev a Světová luterská federace podepisují společné prohlášení o ospravedlnění
Protestantismus se rychle rozšířil po celé severní Evropě: Dánsko a Norsko (dánský král Kristián III.), Švédsko (král Gustav Vasa), Skotsko (John Knox), Holandsko (Vilém Oranžský). Vytvoření pevných církevních institucí a závislost na světské moci vedla ke ztrátě původní evangelické vitality.

12. TRIDENTSKÝ KONCIL A KATOLICKÁ REFORMA

1545-1563 zasedá (s přestávkami) tridentský koncil
Základní usnesení koncilu:
a/ pramenem zjevení je jak Písmo, tak apoštolská tradice
b/ ospravedlnění od hříchu působí Boží milost. Nezanedbatelná je však spolupráce člověka
c/ ve svátostech působí Kristus, je 7 svátostí: 1. křest, 2. biřmování, 3. pokání, 4. svátost oltářní, 5. svěcení kněžstva, 6. sňatek manželský, 7. poslední pomazání. K platnému uzavření manželství musí být přítomen místní farář a 2 svědci
d/ biskupové a faráři musejí sídlit ve své diecézi, farnosti (tzv povinnost rezidence), obročí se nesmí hromadit
e/ kněží musejí mít teologické vzdělání, potvrzení celibátu
f/ víra v očistec, potvrzení odpustků, úcty ostatků svatých a užívání obrazů
Pro nesmiřitelné postoje se nezdařil dialog s protestanty a jednota západní církve se rozpadla definitivně za své.
Katolické reforma zahájená tridentským koncilem se dovršila v 19. století.

Reformní biskupové:
1. sv. Karel Boromejský, arcib. a kardinál v Milánu (Itálie) v letech 1560-1584
2. sv. František Saleský, biskup ženevský (Švýcarsko) se sídlem v Annecy (Savojsko) v letech 1602-1622, Filothea
3. sv. Robert Bellarmin SI (1542-1621), kardinál, učitel církve, Malý katechismus - 400 vydání v 56 jazycích


 Potridentské řeholní společnosti:
jesuité, bosí karmelitáni, trappisté, milosrdní bratři, voršilky, vincentky, boromejky, saleziánky a j.


13. MORAVSKÁ CÍRKEV NA KONCI BAROKA

Významní olomoučtí biskupové 18. století:
1. Jakub Arnošt hr. Lichtenstein (olomouckým biskupem 1738-1745, před tím biskupem v Sekavě-Seckau ve Štýrsku), nábožensky horlivý, skromný, oblíbený pro své sociální cítění, měl rád hudbu a cestování, nejschopnější olomoucký biskup 18. století. Vysvětil 820 kněží, benedikoval 5 opatů, udělil 160 000 biřmování, požehnal 45 kostelů. R. 1743 korunoval císařovnu Marii Terezii za českou královnu, když pražský arcibiskup Manderscheid upadl u dvora v nemilost. R. 1745 se stal arcibiskupem v Salzburgu, primasem Germánie
2. Maxmilián hr. Hamilton (olomouckým biskupem 1761-1776, před tím olomoucký gen. vikář), z rodu skotských katolických exulantů, poslední olomoucký biskup, obnovitel kroměřížského zámku a jeho obrazárny, mecenáš výtvarného umění a hudby, zdatný hospodář. Jeho jméno dodnes připomíná ves Hamiltony u Vyškova na Mor., kterou r. 1764 založil
3. Antonín Theodor kard. Colloredo-Waldsee (olomouckým arcibiskupem 1777-1811), první arcibiskup-metropolita, od r. 1803 kardinál Rozsah olomoucké diecéze, zvětšení počtu farností, postavení olomouckého biskupa, biskupská konzistoř a ordinariát, moravská církevní provincie, tereziánské reformy.

Významní panovníci 18. stol.:
1. Marie Terezie (panovala 1740-1780), osobně zbožná a církvi přející, avšak obklopená osvícensky smýšlejícími ministry a rádci
2. Josef II., její syn (od r. 1765 spoluvladař, císařem 1780-1790). Osvícenec, rušil církevní tradice, likvidoval kláštery, zakládal nové farnosti, odstranil nevolnictví, germanizátor, kontroverzní osobnost. V úhrnu způsobil církvi více škod než užitku
1760-1762 úprava univerzitního studia - jezuité ztrácí svoje výsadní postavení
1762 papežské výnosy a nařízení mohou být zveřejňovány pouze se souhlasem státu (tzv placetum regium), 1764 po tuhém odporu ztrácí církev právo azylu, 1767 zákaz zakládat nové kláštery, 1771 zákaz nabývání majetku církevních institucí (tzv amortizační zákon), 1772 cenzura knih (i teologických a náboženských) svěřena státním cenzorům, úřední omezování poutí
1773 papež Klement XIV. ruší jezuitský řád, rakouská monarchie ochotně zabrala jeho majetek (kláštery měněny na kasárna)
1774 reforma nižšího školství podle osvícenských zásad, uzákonění povinné školní docházky
1776 odstranění mučení při výslechu

 V době Marie Terezie došlo k úřednímu rušení zasvěcených svátků. V pozadí stály hospodářské důvody, neboť o zasvěcených svátcích se nesmělo pracovat a tím méně robotovat. K prvnímu omezení došlo r. 1754. Tehdy bylo na příkaz státu přeměněno 24 svátečních dní na tzv. polosvátky. Znamenalo to, že povinnost účasti na mši sv. byla zachována, po ní však bylo možno pracovat. Jednalo se na př. o tyto svátky: velikonoční pondělí, Narození sv. Jana Křtitele 24. 6., sv. Anny 26. 7., sv. Václava 28. 9., sv. Ondřeje 30.11., sv. Jana Evangelisty 27.12., sv. Mláďátek 28.12. Úprava se nevžila, svátky se světily po staru a poddaní nechodili na robotu. R. 1771 byly tyto polosvátky s dalšími svátky zrušeny a robotě nic nestálo v cestě. Od té doby se světily pouze hlavní svátky Páně (hody vánoční, velikonoční, svatodušní, Obřezání Páně 1. 1., Tří králů 6. 1., Nanebevstoupení Páně, Boží Tělo), 5 svátků mariánských (Očišťování=Hromnice 2. 2., Zvěstování 25. 3., Nanebevzetí 15. 8., Narození 8. 9., Neposkvrněné Početí 8.12.), sv. Petra a Pavla 29. 6., Všech svatých 1.11., sv. Štěpána 26.12. a zemských patronů (na Moravě sv. Cyril a Metoděj 5. 7., ve Slezsku sv. Hedvika 16.10.), tj 16 zasvěcených svátků.

14. SVĚTOVÉ MISIE A UNIE

1622 k plánovitému řízení misijní činnosti zřízena kongregace - centrální úřad papežské kurie - De propaganda fide (cís. Napoleonem zrušena, obnovena 1817, dnes zv. Kongregace pro čistotu víry)

Čína: 1486 Portugalec Bartolomeo Diaz u mysu Dobré naděje (již. Afrika)
1498 Portugalec Vasco da Gama dospěl do Indie
1516 Portugalci v Číně (Kanton)
1567 založena portugalská kolonie v Macau
1611 v Číně vysvěcen první křesťanský kostel
1723 křesťanství v Číně zlikvidováno
1742 papež Benedikt XIV. zakazuje "čínské obřady" = konec čínské misie
1927 vysvěceno prvních 6 čínských biskupů
1939 papež Pius XII. povoluje akomodaci
Jezuité se přizpůsobovali čínským zvyklostem a tolerovali úctu předků (tzv akomodace neboli "čínské obřady"). Františkáni a dominikáni to pokládali za pohanství. Jejich názor posléze zvítězil, měl však za následek pronásledování křesťanů ze strany čínských císařů a zánik misie vůbec.

Významní misionáři Dálného východu:
1. sv. František Xaverský SI (1506-1552), Španěl, jezuita, papežský legát
1542 připlouvá do Indie (Goa), 1549 dospěl do v Japonska, 1552 umírá u čínského pobřeží, pochován v Goa, 1622 kanonizován
2. Matteo Ricci SI (1552-1610), Ital, jezuita, dvorní astronom čínského císaře v Pekingu, zahájil misii v Číně
3. Johann Adam Schall SI (1592-1666), Němec, jezuita, vedoucí císařského astronomického ústavu, mandarin, opravil čínský kalendář
4. Z našich misionářů: Karel Slavíček SI (1678-1735) z Jimramova, jezuita, matematik, astronom a hudebník na císařském dvoře v Pekingu

Japonsko: 1542 Portugalci v Japonsku, 1597 pronásledování křesťanů (sv. Pavel Miki a druhové), 1622 upálen bl. Karel Spinola, pražský rodák, jezuita, celkem 205 mučedníků, 1639 křesťanství v Japonsku zlikvidováno, 1926 první Japonec vysvěcen na biskupa

Amerika: 1492 Kryštof Kolumbus, Ital ve španělských službách, objevuje Ameriku
1500 Portugalec Cabral doplouvá do Brazílie
1519-1521 Španěl Hernando Cortez dobyl Mexiko
1519-1522 Fernando Magellan, Portugalec ve španělských službách, obeplouvá zeměkouli (z 5-ti lodí dospěla do cíle 1, z 265 mužů 18, sám Magellan zahynul na Filipínách)
1532-1533 Španěl Francisco Pizarro proradným způsobem dobyl Peru (zavražděn 1541)
1608-1767 indiánské redukce v Paraguayi vedené jezuity
1650-1767 z českých zemí odchází do Ameriky okolo 130 kněží a 20 bratří, všichni jezuité, asi 1/3 z nich byla české národnosti
Španělé si počínali v Americe neomluvitelně krutým způsobem, v rozporu s učením evangelia. Do nově objevených zemí se hrnuli vojáci a dobrodruhové s cílem zbohatnout. Misionáři byli proti vraždění domorodých národů bezmocní. Přesto se křesťanství v Americe ujmulo, neboť domorodé státy neodolaly vojenské převaze Evropanů. Nedošlo však k organickému propojení křesťanství s místními kulturami.

Významní misionáři Ameriky: 1. Bartolomé de las Casas OP (1474-1566), Španěl, dominikán, mexický biskup, hájí Indiány před zvůlí Evropanů
2. sv. Petr Klaver SI (1581-1654), Španěl, jezuita, apoštol černošských otroků přivezených z Afriky, "otrok otroků"
1610 připlouvá do Jižní Ameriky, 1616 vysvěcen na kněze, 1654 umírá v Cartageně (Kolumbie), 1888 kanonizován
3. Z našich misionářú: Jindřich Václav Richter SI (1652-1696) z Prostějova, působil mezi Indiány tropických pralesů v Peru, mučedník

Afrika: od 4. stol. misie v Etiopii, 1489 šíření křesťanství v Kongu, nakonec však neuspělo, 1716 založeno biskupství v Luandě (Angola), 19. stol. rozmach misijního působení, 1892 umírá kard. Lavigerie, zakladatel Bílých otců

Austrálie: 1829 povoleny katolické misie, 1842 biskupství v Sydney

Oceánie: 1841 jako mučedník umírá sv. Petr Chanel (1803-1841), Francouz, člen řeholní společnosti maristů, apoštol Polynézie

Unie s katolickou církví:
1274 II. koncil v Lyonu, 1439 koncil ve Florencii
1472 cařihradský patriarcha odvolává florentskou unii
1595 představitelé ukrajinského východního episkopátu přijímají v Římě
jurisdikci papeže Klementa VIII.
1596 vyhlášení unie v Brestu Litevském (= vznik řeckokatolické církve)
1646 vyhlášení unie v Užhorodu (počátek řeckokatolíků v Uhrách a tedy na Slovensku)
1771 kanonické potvrzení řeckokatolické eparchie (= diecéze) v Mukačevu (tehdy Uhry, dn. Ukrajina) papežem Klementem XIV. a její podřízení ostřihomskému metropolitovi
1815 rakouský císař František I. zakládá řeckokatolickou eparchii v Prešově
1818 papež Pius VII. potvrzuje prešovskou eparchii
1996 pro řeckokatolíky v České republice zřízen Apoštolský exarchát se sídlem v Praze, prvním exarchou jmenován Mons. Ivan Ljavinec, katedrálou je chrám sv. Klimenta v Praze-St. Městě

Novověké katolické patriarcháty: 1551 chaldejský, 1663 syrsko-katolický, 1724 melchitský, 1740 arménský, 1895 koptskoý

R. 1596 provinciální církevní sněm tehdejšího polsko-litevského státu v Brestu Litevském vyhlásil sjednocení s Římem. Unii ratifikovali:
Michal Rahoza, metropolita kyjevský se sídlem ve Vilniusu, Hypatij Potij, biskup vladimírský, Kyryl Terleckyj, exarcha patriarchy cařihradského, biskup lucký, Hermogen, arcibiskup polocký, Jan Hohol, biskup pinský, Dyonizy Zbirujski, biskup chelmský a dále archimandrité (opati) braclavský, lavryšský a minský spolu se shromážděným nižším duchovenstvem a šlechtou.
K unii se nepřipojili biskupové lvovský a přemyšlský, většina
klášterního duchovenstva, někteří příslušníci šlechty, měšťanstva a bratrstev. Pravoslavní měli i nadále v polsko-litevské říši svého biskupa v Mohylevě.
Při likvidaci řeckokatolické církve podle stalinského modelu v r. 1946 na Ukrajině, 1947 na Podkarpatské Rusi, 1950 v Československu (tzv "návrat do pravoslavné církve" - akce P) neodpadl ani jediný řeckokatolický biskup. Všichni byli již dopředu pozatýkáni KGB nebo StB, u nás na př. sídelní biskup prešovský Peter Pavol Gojdič OSBM a jeho světící biskup ThDr. Vasil Hopko (dřívější první farář u sv. Klimenta v Praze). Řeckokatolická církev se u nás obnovila až v důsledku "pražského jara" r. 1968.


15. OSVÍCENSTVÍ A VELKÁ FRANCOUZSKÁ REVOLUCE

Hlavní představitelé osvícenství:
1. Jean-Jacques Rousseau (1712-1778): náboženství je láska ke všemu dobrému a krásnému, bez Božího zjevení a vykoupení
2. Immanuel Kant (1724-1804), profesor logiky a metafyziky v Kônigsbergu- -Královci. Kategorický imperativ: "Jednej tak, aby maximy tvé vůle mohly být kdykoli zároveň principy obecného zákonodárství!"
3. Denis Diderot (1713-1784), Encyklopedie
4. Jean Francois Arouet zv. Voltaire (1694-1778), zapřisáhlý nepřítel církve Osvícenství prosazuje vládu rozumu. Základní požadavek: "Měj odvahu užívat vlastního rozumu!" Je posledním velkým myšlenkovým hnutím západního myšlení.
Náboženstvím osvícenců je deismus: Existuje jedno nejvyšší božstvo, ale o běh světa se nestará. Nadpřirozeno se vymyká rozumovému poznání a proto není. Ježíšovo zmrtvýchvstání je výmysl apoštolů. Mezi rozumem a Božím zjevením je nepřekonatelný rozpor. Církev je od toho, aby vedla věřící k mravnému životu.
Důsledkem osvícenství je sekularizace (z lat. slova saeculum - časnost, pozemskost), tj ztráta vlivu církve na politiku, školství, vědu a veřejný život vůbec. S tím související konfiskace církevního majetku ve prospěch státu.
1773 Klement XIV. ruší jezuitský řád (obnoven 1814)
1776 prohlášení americké nezávislosti = vybojování lidských práv
1789,14.7. dobytí Bastilly = signál Velké francouzské revoluce
1790 zrušení klášterů, Civilní konstituce kléru - přísahu složilo jen 7 biskupů a 1/3 kněží = boj mezi církví a revolucí
1793 křesťanství zrušeno, zaveden revoluční kalendář - dekády
1794 konvent jediným vykladačem božství: "Francouzský národ uznává existenci Nejvyšší bytosti a nesmrtelnost duše."
1799 moc ve Francii přebírá Napoleon Bonaparte, papež Pius VI. umírá osamocen ve Valence (již. Francie)
1800 papežem Pius VII. - 1801 uzavírá konkordát s Napoleonem: 92 předrevolučních a 59 přísežných biskupů přinuceno k abdikaci, biskupství ve Francii redukována ze 135 na 60. Tajný dodatek Napoleonův tzv organické články, církev zneužita pro podporu Napoleonova císařství
1803 rozsáhlá sekularizace církevního majetku v Německu, 1809 anexe církevního státu, Pius VII. Internován, 1812 Napoleon svévolně odvolal konkordát, 1814 papež se vrací do Říma, obnovuje jesuitský řád, 1815 Napoleon poražen u Waterloo,

Vídeňský kongres, obnovení církevního státu - Prusko, Rakousko a Rusko zakládají Svatou alianci
Osvícenství v rakouských zemích má název josefinismus (podle cís. Josefa II. - od r. 1765 spoluvladaře Marie Terezie, 1780-1790 císaře).
1781 zrušení nevolnictví, toleranční patent pro židy, pravoslavné a protestanty
1782 začátek rušení klášterů v rakouských zemích (celkem 700), rušení poutních míst (na př. Hostýn, Cvilín), papež Pius VI. marně intervenuje ve Vídni
1783 generální semináře
Rušení svátků, zákaz půlnočních mší, poutí a procesí kromě Božího Těla, nařízení o pohřbech. Náboženská matice, rozšíření farní správy, stavba kostelů, centralizace státu, germanizace, národní obrození. Josefinismus byl druhem tyranské lásky panovníka k církvi - uvrhl ji do područí státu. Měl kupodivu tuhý život: jeho konec přivodila až revoluce 1848.

R. 1792 zakázalo francouzské Národní shromáždění nosit duchovní oděv a vydalo zákon o deportaci, dle něhož bylo vypovězeno na 40 000 "nepřísežných" kněží. O rok později bylo vypáleno přes 2 000 kostelů. Jen v Paříži bylo usmrceno přes 500 kněží. Srovnej: "Rovnost - volnost - bratrství."
Napoleon: "Pochopte, že mohu vaši církev zničit!"
Kardinál Enrico Consalvi, papežský státní sekretář: "Sire, to se nepodařilo za osmnáct století ani nám kněžím."
Pruský král Fridrich II., přední evropský osvícenec, o svém současníku a královském kolegovi Josefu II.: "Bratr kostelník Německé říše".

16. CÍRKEV V 19. STOLETÍ

1846 papežem Pius IX. (1846-1878)
1849 v Římě vyhlásili revolucionáři republiku, byla však potlačena fr. oddíly
1850 papež Pius IX. se vrátil do Říma
1854, 8.12. dogma o Neposkvrněném početí P. Marie
1855 konkordát s Rakouskem = posílení vlivu církve na veřejný život (odvolán 1870 v důsledku vyhlášení dogmatu o papežské neomylnosti)
1858 mariánské zjevení v Lourdes, sv. Bernadetta Soubirous
1859 Charles Darwin publikuje své dílo O původu druhů
1864 Pius IX. vydává Syllabus, v němž odsuzuje 80 "omylů moderní doby"
1869, 8.12. zahájen I. vatikánský koncil
1870 dogma o papežské neomylnosti (ex cathedra = papež je mluvčí celé církve), vojska italského krále Viktora Emanuela II. dobyla Řím, konec církevního státu, koncil se předčasně rozešel
1871 papež se prohlásil "vatikánským vězněm", začátek "kulturního boje" v Německu (1871-1887), tzv kazatelnový paragraf, zákaz jesuitů, církev zbavena vlivu na školství, povinný civilní sňatek, zrušena státní subvence církve, tzv klášterní zákon, sesazení pro stát nepohodlných biskupů
1873 vznik starokatolické církve: odmítá papežský primát, mariánská dogmata, celibát, odpustky, úctu svatých a katolický postní řád. Má apoštolskou posloupnost, je činná ekumenicky
1874 tzv květnové zákony v Rakousko-Uhersku: státní úředníci, školní mládež a vojsko - povinná účast na bohoslužbách, císař má právo jmenovat biskupy a arcibiskupy, germanizace české církve
1878 papežem Lev XIII. (1878-1903), papež-diplomat
1891 Lev XIII. vydává sociální encykliku Rerum novarum, přišla však pozdě

17. II. VATIKÁNSKÝ KONCIL

1959,25.1. papež Jan XXIII. svolal koncil, 21. ekumenický, II. vatikánský
1962,11.10. zahájení koncilu
1963, 3. 6. zemřel papež Jan XXIII. (1958-1963)
1963,21. 6. zvolen papež Pavel VI. (1963-1978)
1965, 8.12. ukončení koncilu

Úkoly koncilu: jednota křesťanů, dialog s ostatními věřícími i nevěřícími, - obroda církve
Účastníci koncilu: a/ 2540 koncilních Otců s hlasovacím právem (biskupové, opati, představení církevních řádů)
b/ teologové bez hlasovacího práva
c/ další účastníci bez práva promluvit
d/ oficiální zástupci nekatolických církví jako pozorovatelé

Koncil zdůraznil:
- církev je mystérium (proti institucionálnímu a právnímu pojetí)
- církev je Boží lid (proti striktnímu rozdělení na kleriky a laiky - biskupský sbor má společnou zodpovědnost za církev (proti jednostranně chápanému papežskému primátu), větší účast věřících na bohoslužbě (v národním jazyku, oltář čelem k lidu)
- vzájemný vztah Písma, tradice a učitelského úřadu - spolupráci s ostatními křesťany (ekumenismus) - dialog s nevěřícími - odmítnutí antisemitismu - právo na náboženskou svobodu
1978, 6. 8. zemžel papež Pavel VI.
1978,26. 8. zvolen papež Jan Pavel I.
1978,28. 9. zemřel Jan Pavel I.
1978,16.10. zvolen papež Jan Pavel II.
1983 nový Kodex církevního práva západní = římskokatolické církve (Codex iuris canonici) ve zkratce CIC
1990 vůbec první Kodex církevního práva východních katolických církví (Codex canonum ecclesiarum orientalium) ve zkratce CCEO



Stiahnuté z www.antiskola.sk

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA